E-kniha-Příběh

Přátelé, toto je jedna z původních verzí, dnes již vydané knihy. Obsahuje některé kapitoly, které již ve fyzické knize nejsou. ;-) 

O mně

Jmenuji se Antalii. Narodila jsem se 3.12.1977 ve Zlíně.

Zlomový rok v mém životě nastal v roce 2005, kdy umřela má maminka. Najednou jsem začala více vnímat svou duši a své duchovní průvodce. Mé třetí oko začalo být více aktivní a vnímalo různé obrazy, vize a minulé životy. Začátky byly těžké. Byla jsem vychovávána v nevěřící rodině a nezajímala se o nic duchovního a už vůbec ne o minulé životy.

Když jsem byla mocně vtažena někam jinam, tak jsem viděla něco, co jsem neznala a o čem jsem ani nevěděla, že někdy někde existovalo. Později jsem o tom našla zmínku v nějaké knize, v televizi či na internetu.

Bylo mi nad slunce jasné, že to co prožívám tak je.

Několik let jsem viděla jen samá traumata. Prožila jsem si je znovu až do morku kostí a rozpustila je. Hodně jsem se prostřednictvím toho naučila a došla k mnohým uvědoměním.

Často jsem byla vtahována do svého mž zasvěcence ve Starém Egyptě a ještě více do Atlantidy.
Viděla jsem hodně dnešnímu světu utajených tajemství.

Při těchto výletech do minulosti se mi znovu otevřely dřívější zasvěcení. 

Rok 2012 byl pro mě velmi silný. Snad každý den se mi něco otevíralo či jsem něco viděla nebo někde "cestovala".

Pracovala jsem již pátým rokem jako manažerka prodejny, práce mě bavila, měla jsem vysoký plat a netoužila jsem po ničem jiném.

Když jsem si žila v pocitu, že vše je perfektní, tak jsem přišla o práci.

V mém životě se začali objevovat lidé, kteří pracovali jako terapeuti apod. Zvláštní bylo, že ke mně nepřistupovali jako ke klientce, ale jako ke kolegyni. 

Do půl roku, co jsem přišla o práci, jsem byla požádána, abych se vrátila zpět a já nabídku přijala. Po návratu mě, ale tato práce již nenaplňovala a já si silně uvědomovala, že je čas jít jinou cestou.

Sama pro sebe jsem si vyslovila osudnou větu: "Jestli jsem zde přišla s úkolem být "duchovním inspirátorem" a plánem mé duše je šířit světlo, radost a probouzet lidi, tak ať mě vyhodí."

Netrvalo dlouho a stalo se tak.

Psal se rok 2013 a ke mně proudilo velké množství informací a vědomostí.

Začala jsem psát knihu a zapisovat vše, co mi přicházelo od Zdroje, včetně sepisování kurzů.

Klíče k srdci

Život nám přináší různé zkoušky a úkoly. Při jejich pochopení, splnění toho co jsme si při vstupu do tohoto života předsevzali a uvědomování si sami sebe se posouváme vždy o pár schodů výš.

Často jsem si v životě připadala jako v nějaké hře, kde běhám, skáču přes překážky, hledám východ, plním úkoly, odpovídám na otázky, sbírám klíče. Pokud někde za vyřešení nějaké situace dostanu klíč tak mohu otevřít dveře do další úrovně a jít do vyššího patra budovy.

Sama sebe jsem často viděla, jak držím v rukou svazek starých klíčů odemykající tajemství z minulých životů a jsem schopna přetavit tyto klíče plné moudrostí na moderní, použitelné v tomto životě a odemykající dnešní moderní dveře.

Jak jistě všichni víte, tak srdce je naším napojením na duši, Vyšší Já a na Zdroj.

Uvědomila jsem si, že jsem schopna lidi inspirovat k žití skrz srdce - radost, hravost, lehkost...

Zda jsou připraveni a schopni udělat první krok a vstoupit do otevřeného srdce záleží už jen na nich.

Klíče jsou nabídnuty...

 Úvod

Narodila jsem se v roce Hada. Jelikož rok 2013 je rokem tohoto znamení, tak jsem právě zde začala hojně tvořit.

Pustila jsem se do psaní knihy, kterou mám přichystanou již od roku 2006, kdy jsem si do deníku prvně zapsala nějaké mé vnoření do minulého života.

Vždy, když jsem četla knihu, tak jsem věděla, že taky jednou nějakou napíši. Stejně tak jako spisovatelé, které jsem četla, i já jsem se potýkala s tím, jak začít, zda mám dost materiálu, kdo a jak mi knihu vydá.

Odpověď přišla sama ve vizi 21. 12. 2012. Něco po dvanácté hodině jsem se instinktivně postavila, vzala si do ruky Selenit a začala vnímat energie. Najednou jsem viděla jak je mé srdce propojené se středem galaxie a vše je zarovnané se vším v jedné přímce. Vnímala jsem jako by se do mě nahrávaly nové kódy. Doslova docházelo k restartu. Energie proudila a já jsem se celá kývala ze strany na stranu. Najednou jsem ucítila silnou vnitřní bolest a vnímala, jak odchází staré. Řekla jsem, že vše přijímám a skácela se držící se za břicho k zemi. Chvíli jsem se kroutila a kašlala. Poté jsem se zvedla a vnímala nádhernou energii. Cítila jsem se jako naprosto Božská a úžasná bytost plná lásky.

Najednou jsem se viděla možnost kdy vydávám knihu. Cítila jsem radost lidí a mou radost z toho, že se oni radují. V tu chvíli ze mě odpadly všechny obavy a já jsem věděla, že vše je v pořádku. Po celém těle se rozprostřelo silné zklidnění a důvěra. Cítila jsem jednotu v mém srdci a propojení se všemi lidmi.

Když jsem po pár minutách procitla tak jsem si všimla, že se mi vypnul počítač i mobil. Po opětovném zapojení se na displeji objevila hláška: "nainstalovány nové aktualizace".

Vše se mi nádherně odkrylo a do sebe zapadlo.

Jak to vše začalo?

Pocházela jsem z ateistické rodiny, což bylo v době komunismu zcela běžné. Nikdy jsem se tudíž nezajímala o Boha, Anděly, minulé životy apod.

Hodně svého času jsem trávila s maminkou, která byla dlouhodobě vážně nemocná. Odešla... 

Dostala jsem tenkrát od lékařky neschopenku a nějaké prášky na uklidnění. Léky mi nedělaly dobře a tak jsem je nebrala. Místo polykání pilulí jsem začala chodit do přírody. Často jsem meditovala u malého potůčku a opírala se o vysokou vrbu. Hodně mnou navštěvovaným místem tou dobou byl i rybník s malým ostrůvkem uprostřed, kde jsem celé hodiny pozorovala malé vlnky, které vytvářel vítr.

Vzpomněla jsem si na to, že mi sem tam nějaká vědma řekla, že mám léčitelské či jasnovidecké schopnosti. Nikdy jsem se o nic takového nezajímala a tak mi to přišlo akorát tak vtipné, že já bych něco takového v sobě měla. Na druhou stranu jsem si pohrávala s myšlenkou a co, když je to pravda?

Koupila jsem si nějaké karty a začala si ty kouzelné obrázky s údivem prohlížet. Fascinovaly mě... Začala jsem se ptát a dostávat odpovědi. K mému úžasu to co jsem z nich vyčetla se pak stalo.

V tomto období jsem hodně sledovala fotbal a byla fanynkou Milana Baroše. Tudíž jsem ani nemohla chybět na jeho oficiálním webu. Všimla jsem si, že v kartách vidím, jak bude asi probíhat nějaký zápas, či co se stane v Milanově životě. Začala jsem zde do zpráv psát, co vnímám. Netrvalo dlouho a ozval se mi správce webu s tím, že by bylo fajn, kdybych na těchto stránkách vykládala karty.

Začala jsem tedy psát předpovědi jak na zápasy, tak i nějaké osobní výklady. V té době byl zrovna MB na vrcholu své kariéry a to co jsem psala fanoušky zajímalo. Vyzkoušela jsem si tedy, že jasnovidná jsem.

Hm, ale ona byla ještě řeč i o nějakých léčitelských schopnostech.

Tak jsem si řekla, že zjistím, jestli i v tomto případě tomu tak je. Našla jsem si v novinách inzerát na zasvěcení do Reiki a rozhodla se toto léčení vyzkoušet.

Blížila jsem se k šedivému paneláku a na chvíli si pohrávala s myšlenkou, že jsem tu asi špatně. Když jsem vstoupila dovnitř budovy tak tato myšlenka ještě nabrala na síle. Naskytl se mi pohled na špinavé zdi, vykopnuté dveře, rozbité sklo a sem tam nějaké odpadky. Tmavou, úzkou chodbou jsem se dostala ke dveřím, kde byl onen nápis Reiki. Už jsem měla pocit, že jsem snad připravená na vše. Ale opak byl pravdou. Otevřela mi paní, která vypadala jak z jiné doby a do šedi tohoto hrůzostrašného paneláku se jaksi vůbec nehodila. Oblečená byla celá v pestrých až trochu šílených barvách, kde nejvíce převažovala fosforová růžová. Vlasy měla svázané do ledabylého culíku ovázaného nějakou pestrou mašlí. Vypadalo to komicky. Přiznávám, byla jsem z celkové kompozice rozhozena a nevěděla jsem, co si mám o tom všem vlastně myslet. Při první návštěvě ani k zasvěcení nedošlo. Nešlo to.

Paní se mě snažila uklidnit kyvadlem, ale to se točilo jak zběsilé. Všimla jsem si, že na stole ji leží karty Poslové světla. Stejné jsem měla doma a cítila k nim hlubokou úctu a důvěru. Žena si toho všimla a rozložila je kolem mě. Uf, konečně jsem se cítila v bezpečí a uklidnila se. K zasvěcení došlo až při nějaké z dalších schůzek, které jsem absolvovala.

Výsledkem bylo zjištění, že mé ruce skutečně hřejí a léčí. Více jsem, ale neměla potřebu se do dalšího Reiki či něčeho podobného zasvěcovat. Uvědomila jsem si, že to mohu i bez zasvěcení.

Reiki jsem nikdy nepoužívala a ani nepoužívám. Přišlo mi to do cesty jen k uvědomění, že, když bych chtěla, tak mnou protéká energie a to i bez nějakého zasvěcení. 

Magie

Ok, jasnovidecké i léčitelské schopnosti mám. Rozhodla jsem se tedy zkusit si, zda by mi šlo i něco jiného. Zaujal mě inzerát, ve kterém bylo něco o astrologii. Fajn, to by mohlo být zajímavé. Jdu!

Docela mi to sedlo a tak jsem začala chodit pravidelně. Setkávali jsme se ve voňavé čajovně, kde docházelo k povídání, meditacím, ale i nějakým praktickým cvičením. Nikdy předtím jsem neměla žádné vize, ale tady se mi začaly ukazovat...

V jedné meditaci jsem se viděla se zlatou korunkou hada na hlavě. Netušila jsem, co to je za obraz, ale něco mi říkalo, že je to Egypt. Ani jsem se nemusela nějak zvlášť snažit a hledat informace. Přicházely ke mně samy...

Velmi brzy jsem zjistila, že to, co jsem viděla na své hlavě je symbol Zasvěcence ze Starého Egypta. Dál jsem nepátrala, minulé životy mě nikdy nezajímaly. V podstatě ještě pár měsíců zpět mě nezajímalo nic z toho všeho a tak jsem se vůbec nedokázala v těchto věcech orientovat. Paní, která kurz vedla, byla ke mně velmi milá, více než k ostatním. Neustále mě vyzdvihovala, jak jsem dobrá a za nějaký menší dáreček pro její osobu mi nabízela vypracování horoskopu nebo účast na kurzu o minulých životech. To druhé mě nezajímalo, ale horoskop mě lákal. Nechala jsem si ho tedy vypracovat a ani ve snu by mě nenapadlo, že v něm někdo bude číst z důvodů, že by mě chtěl zničit.

Pozvala mě i k sobě domů. Byt měl jen kuchyň, chodbu, wc a nějakou místnost připomínající meditárnu. Holé bílé zdi, nikde žádná skříň, obrázek, nic. Jen nějaké bobky na sezení na zemi a knihy pohozené tamtéž. Hlavou mi jela myšlenka, kde ta ženská vlastně spí? Došlo mi, že asi nespí.

Nějak ke mně v té době přicházely symboly Starého Egypta, aniž bych chápala jejich význam. Koupila jsem si karty, kde na jejich hlavní straně byla Isis a do mobilu si jako tapetu nahrála Oko Boha Hora. Vůbec jsem netušila, proč zrovna toto, ani souvislosti mezi tím vším. Zpětně chápu, že, když jsem paní astroložce ukazovala tyto karty i tuto tapetu, tak to uvnitř ní vřelo a nejraději by po mně skočila a zakroutila mi krkem.

Měla v sobě obrovskou nenávist, kterou já jsem v té době neviděla. Držela se. Věděla, že v noci má větší sílu, kterou hodlá projevit. Ona věděla kdo já jsem a tudíž si myslela, že vše vidím, vím a mám hromadu schopností. Vždyť jsem ve Starém Egyptě byla Zasvěcencem a ještě k tomu její pravou rukou.

Neměla jsem o ničem takovém ani tušení. V té době jsem žádné minulé životy neviděla a toto jsem se dozvěděla od své tehdejší babičky, která mě tenkrát zasvěcovala. Osud tomu chtěl, že jsem ji potkala i nyní a dozvěděla se od ní informace o mém životě v Egyptě.

Ve Starém Egyptě mi umřela mamka a mé výchovy se ujala má babička, která mě zasvěcovala. Stala jsem se tudíž velmi záhy Zasvěcencem. Měla jsem stejně jako ostatní tzv. nadpřirozené schopnosti. V čem jsem, ale v té době hodně vynikala, byla jasnovidnost. Viděla jsem lidem, jak se říká až do žaludku.

Brzy si toho všimla i Faraónka a já se stala její pravou rukou. Znala jsem nějaké její tajemství a to ve slabé chvilce prozradila svému proradnému milenci. Nenáviděla mě a nechala zavraždit. Má sestra mi tehdy posílala energii, ale nakonec také zemřela. Byla donucena k sebevraždě.

Paní, která v současnosti byla astroložkou si myslela, že toto její tajemství stále znám a mohu ho vyzradit. Opak byl pravdou. V té době jsem si nic z toho nepamatovala, ani po ničem nepátrala. Žena byla jiného názoru a začala mě napadat ve snech.

V noci byla silná a nabourávala se do mě. Bylo to tak živé... Cítila jsem v nich bolest, jako by byla skutečná. Zjevovala se mi tak silně, že to bylo, jakoby stála vedle mě u postele. Vždy byla celá černá se zuřivým výrazem ve tváři. V jednom snu mě s děsivým výrazem vyhodila vysoko do vzduchu na nějakou létající matraci. Zmítala jsem se tam ve větru a hrozilo, že každou chvíli spadnu z velké výšky. Objevil se můj průvodce, který mi pomáhal, abych nespadla.

Její noční návštěvy začaly přicházet pravidelně.

Při dalším útoku se zjevila celá černá a opět plná nenávisti a chtěla, abych ji vyložila karty. Objevily se tři řady karet. Každá obsahovala tři stejné karty a tři stejné symboly. Ptala se, co vidím a já řekla, že tam bude asi smrt, ale pak jsem se podívala pořádně a v radosti řekla, že smrt tam není, což ji rozzuřilo. Na první kartě byly tři klíče a na druhé tři bortící se věže. Třetí kartu jsem nedokázala identifikovat, ale věděla, že smrt to není... 

V tu chvíli mě zuřivě kousla do břicha do třetí čakry. Vzbudila jsem se bolestí. Bylo mi zle, kašlala jsem a hodně mě bolelo v místě kousnutí. Vnímala jsem jako bych měla v břiše díru. Začala jsem mít strach. Cítila jsem její sílu a měla pocit, že tyto útoky nemohu přežít a pomalu se loučila se životem.

Začala jsem odříkávat modlitbu, kterou mi doporučila má egyptská babička: "Klaním se ti, půlnoci tichá a vzývám sluhy Tvoje, by na pomoc mi v dobrém přišly a vypudily zlo, které tu zapustilo kořeny, aby štěstí a lásce nepřálo. Proto musejí přijít síly dobra a duchové laskaví, aby toto místo bylo vyčištěno od sil zákeřných a podlých. Ve jménu hvězd nespočetných vás žádám, vypleňte zlo a ochraňte toto místo. Taková je vůle moje".

Na solar jsem si nalepila žlutý papírek a prosila o pomoc.

Čekala mě další noc a já věděla, že opět přijde. Nemýlila jsem se. Vysvětlovala jsem ji, že jsem nic nedělala proto, abych ji ublížila. Nevěřila mi a proměnila se ve vzteklou černou kočku. Vzala jsem ji do náruče. Začala prskat a kňučet. Říkala jsem ji, proč prská, vždyť snad umí mluvit. Zuřivě mě kousla do pravé ruky. Vyhodila jsem ji oknem a v bolesti se probudila.

Uf, další útok jsem přežila...

Přes den jsem měla vizi a viděla se s čelenkou zlatého hada s červenýma očima, kterou nosili Zasvěcenci. Na třetím oku jsem měla symbol ležaté osmičky a v ruce držela zlatou hůlku, kterou jsem kolem sebe kreslila zlatý kruh. Z mých zad vyrůstala velká krásná křídla. Vnímala jsem v sobě světlo a podporu nebes. Strach začal ustupovat. Věděla jsem, že se mi nemůže nic stát, že mám kolem sebe silnou záři.

Psal se leden roku 2007 a čekala mě další noc.

Usínám a vidím před sebou zlaté ručičky na hodinách. Svítí, kmitají. Když ukazují za pět minut jedenáct otevírám oči. Je přede mnou a já ji říkám, že vím, co mi provádí. Vnímám nějakého muže, který stojí za mými zády. Je také černý. Ocitáme se někde ve vzduchoprázdnu a najednou oni stojí u sebe a oba na mě vysílají z rukou černotu a negaci. Aktivují se i mé ruce a já z nich vysílám směrem k nim světlo, mír a lásku. Cítím za mými zády podporu. Připadám si jako v pohádce, kde za Velenem stojí Měsíčník, Slunečník, Větrník a pomáhají mu s Mrakomorem.

Najednou v sobě cítím obrovskou sílu a začíná mě to bavit. Uvědomuji si, že bych se lehce mohla dostat k tomu oplácet zlo zlem. Zaměřuji se tedy opět silně na srdce, světlo, lásku, mír a do toho vkládám odpuštění. Jdu do pokleku, máchám kolem sebe rukama a stále opakuji, že jim odpouštím.

Zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Všude je jen světlo... Procitám a uvědomuji si, že jsem vůbec neměla strach. Cítím se báječně, plná síly a energie.

Za tuto lekci jsem vděčná. Naučila mě, že strach jen přitahuje tyto lidi. Aniž bych vůbec něco o těchto silách tušila, tak jsem intuitivně věděla, co mám dělat.

Nebylo to lehké a bolelo to, ale v závěru jsem si uvědomila, že věřím sama sobě a zaměřila se na světlo a lásku.

Pokud tam toto je, nemůže tam potom být strach. Není tam pro něj místo a není tam tudíž ani místo proto, aby na mě někdo útočil. Jak to nečekaně přišlo, tak rychle to bylo po prožití a uvědomění pryč.

Z mého života paní zcela zmizela...

Plně jsem si vše prožila i s emocemi a dalo by se říct, že se mi rozsvítilo. Nějak tak automaticky jsem se zaobalila do lásky.

Dříve jsem si dělala ochrany, až mi došlo, že tím, že si udělám ochranu automaticky vyšlu signál, že je třeba se chránit a tím vytvořím tuto situaci sama. Pokud jsem v srdci, vědoma si sama sebe, komunikující se svou duší, tak nikoho ani nenapadne mi takto škodit...

Inkové

Zkušeností s magií jsem prošla a pomalu, ale jistě se blížila k další zkoušce.

Dříve jsem se nezajímala o minulé životy, nečetla takové knihy, nenavštěvovala kurzy. Vůbec jsem netušila o co jde a přesto mě to jednoho večera silně do takového života vtáhlo. Pár měsíců zpět jsem sem tam viděla nějaký střípek, ale to co mě potkalo nyní se nedá s ničím co jsem zažila předtím srovnat.

Bylo to naprosto živé...

Cítila jsem všechny mé tehdejší pocity. A to nejen mé, ale i všech zúčastněných. V jednu chvíli jsem příběh viděla pohledem z výšky a dívala se na něj jako na film, v druhou chvíli jsem byla v sobě tam a prožívala své pocity a s dalším okamžikem v muži, který byl tenkrát nejvyšším Inkem. Příběh se mi vyjevil ze všech úhlů pohledu.

Jak to vlastně začalo?

Uložila jsem se ke spánku tak jako každého jiného večera. Najednou jsem cítila, jak začínám těžknout. Mé tělo bylo každou vteřinou těžší a těžší. Připadalo mi jako by vážilo snad tunu a bylo z olova. Doslova jsem prorůstala postelí a nedokázala se pohnout. Vnímala jsem, jak nemůžu ani zvednout prst, natož tak cokoli jiného. Nikdy jsem to nezažila a vůbec netušila co se děje či bude dít. Mým tělem protékala teplá vibrující energie. Okolo se tvořily kroužky, které mě obtáčely. Dívala jsem se sama na sebe pohledem od stropu v místnosti.

Najednou mě to někam silně vtáhlo...

Nevzpomínám si, že bych někdy něco četla o říši Inků či se o ni zajímala, a přesto jsem věděla, že jsem se ocitla právě zde. Můj první pohled při vnoření se do tohoto života patřil mně a muži sedícímu vysoko v horách na něčem, co by se dalo nazvat trůnem. Všude kde jsem se podívala jsem spatřila zlato. Na sobě jsem měla zlaté mince a čelenku. Patřili jsme v této společnosti k vysoce postaveným lidem. Můj muž byl náčelníkem tohoto kmene a já jeho ženou.

Můj další obraz se posunul dále v čase a já se viděla v noci v kamenném či cihlovém domku, kde po tmě čekám na manžela, který se má každou chvíli vrátit z nějakého obřadu. Měli jsme dvě malé děti a další bylo na cestě. Mého muže jsem měla velmi ráda a věřila mu. On mě také. Přísahal mi, že mě vždy bude milovat a nikdy mi neublíží.

Slyšela jsem, jak se vrací. Byl opilý či omámený nějakými drogami. Choval se jako smyslu zbavený, vrhl se na mě, trhal mi šaty. Těhotnou mě znásilnil.

Vnímala jsem tu obrovskou bolest, která byla velmi silná a uvnitř mě trhala na kusy...

Jak mi to mohl udělat? Vždyť mě miloval a slíbil, že mi nikdy neublíží. Nedokázala jsem mu odpustit a každou svou buňkou ho silně nenáviděla.

Uvědomil si, co udělal a celý svůj krátký život toho litoval. Cítil, jak moc ho nenávidím a, že již mezi námi není a nebude důvěra a ani láska. Snažil se mě doslova zasypávat zlatem, které jsem nenáviděla stejně silně jako jeho. Velká láska se změnila v ještě větší nenávist. Trpěli jsme oba. Musela jsem se přetvařovat, sedět vedle něj celá ozlacená, usmívat se a dělat jako by se nic nestalo.

V hlavě se mi zrodil děsivý plán...

Na mém životě mi nezáleželo, nedokázala jsem v té silné bolesti dále žít. Myslela jsem jen na pomstu.

Cítil to, věděl, že udělám něco šíleného...

Jednou v noci jsem se zachovala jako on a jako smyslu zbavená ho ubodala nějakým předmětem. Bodala jsem jako bych to ani nebyla já. Poté jsem se sesunula se zkrvavenýma rukama v temné chýši na zem a usedavě plakala. Věděla jsem, že za to budu odsouzena k smrti, ale nevadilo mi to.

V nějakém průvodu se svázanýma rukama mě dovedli ke skalám a tam oběsili. Neměla jsem strach.

Procitám a vím, že jsem byla v mém minulém životě.

Ležím na posteli a jsem v šoku...

Vím, že dotyčného muže znám i v současnosti a mám ho moc ráda. I v tomto životě má rád on mě, je mezi námi důvěra a slib, že mi neublíží. V okamžiku se mi to vše sesypalo jako domeček z karet.

Začínám k němu chovat úplně jiné city než před vnořením se do tohoto života. Přestávám mu věřit.

Čištění minulých životů

Píše se rok 2007 a já se nacházím v pro mě zcela neznámé situaci. Jsem naprosto zoufalá a nevím, co mám dělat. Neustále si melu sama pro sebe: "Jak mi to mohl udělat?" Najednou jsem člověka, kterého jsem znala v současnosti a věděla o něm kdo tenkrát byl začala téměř nenávidět.

Ze dne na den se zcela změnily mé city k němu a já nevěděla co s tím...

Mezi mé v té době nejnavštěvovanější místnosti patřila koupelna. Seděla jsem na vaně, naříkala, brečela, třepala se, dávila, kašlala a většinou skončila nad umyvadlem. Vypadalo to jako bych zvracela, ale to, co ze mě vycházelo, byl většinou vzduch a sliny.

Držela jsem se za břicho a v křečích téměř škrábala podlahu. Plácala jsem se doslova v blátě a nevěděla kudy kam...

Až jednou, aniž bych si někde něco přečetla, či mi někdo řekl, co mám dělat, jsem to prostě věděla. Už jsem to jistě někdy musela dělat a teď jsem si na to jen vzpomněla.

Měla jsem doma nějaké krystaly, které jsem intuitivně vzala do dlaní a kolem sebe z nich utvořila kruh. Dovnitř jsem vložila s modlitbou zapálenou svíčku, kameny a vykládací karty.

Posadila jsem se a šla zpátky tam, kde to vše začalo.

Vnímala jsem své i jeho pocity a pochopila...

Poté jsem se dostala do nějakého transu a začala vyslovovat věty, které ke mně přicházely tak nějak samy. Opakovala jsem stále dokola, že vše co se tam stalo je již vyřešeno, vše je odpuštěno, prosím o milost a zázrak Boží, odpouštím a prosím o odpuštění. Na tuto situaci je posílána láska, mír a světlo, minulost je již minulostí a my jsme teď a tady. V transu jsem tato slova opakovala stále dokola.

Najednou se celý obraz doslova rozmetal, vytratil a zbylo jen zářící světlo. Vzdalovala jsem se a dostala k velkým starodávným dřevěným vratům s železným kováním. Za touto minulostí jsem tyto dveře na několik zámků zavřela a zapečetila. Klíče jsem vhodila do bezedné studny a před vrata postavila strážce. Procitla jsem a cítila se fajn. Vše bylo najednou pryč...

Na tento způsob čištění jsem si nejspíš vzpomněla z nějakého mého šamanského života. 

Bylo zcela zřejmé, že to nebyl první a poslední minulý život, který vidím, prožívám a čistím.

To co jsem v minulosti viděla, bylo ze začátku dost drsné a bolestivé, ale postupem času jsem se dostávala do nádherných zážitků.

Inu kdo chce nahoru musí nejdřív dolů...

Dozvídala jsem se spoustu v dnešní době již zapomenutých technik a stávala se zasvěcencem různých starodávných metod. Hodně informací se ke mně dostalo prostřednictvím mých vzpomínek na život v Atlantidě.

Postupně tak jak jsem zrovna potřebovala k růstu se ke mně dostávaly různé životy a jejich čištění. S mými narůstajícími vibracemi začínalo vše dostávat jinou tvář.

Někdy se automaticky pod mýma nohama otevřel vír, který vše poslal k transformaci do Země, jindy vše vyletělo nahoru ke Zdroji.

Očišťovala jsem se i ve sprše, kde jsem vnímala, jak z mých zad odpadává něco jako kusy keramiky, drtí se na prach a vše odtéká ve víru do odtoku, kanálu a pryč.

Jindy jsem měla chuť propojit své tělo se Zemí i Nebem a tak jsem si představila, že jsem obrovský strom. Z mých nohou vyrůstaly velké a silné kořeny, které se zapouštěly až do jádra planety. Hlavou prorůstala nádherná, velká a košatá koruna stromu, která rostla až do nebes.

Čištění se začínalo měnit. Časem jsem v kruhu z kamínků neseděla, ale stála a vnímala, jak má hlava opisuje kruhy, ležaté osmičky či podobné tvary a mé tělo se pohybuje ze strany na stranu. Vyrovnávala se energie a vše odpadávalo silným kymácením těla. Předtím jsem se samozřejmě uzemnila, jinak bych zcela určitě tyto otřesy neustála a spadla. Uzemňovala jsem se zapouštěním oněch kořenů stromu vyrůstajících z mých chodidel.

Jak šel čas, tak jsem už neměla potřebu ani kruhu kolem sebe. Někdy jsem ve svých dlaních svírala selenitovou věž, jindy jsem stála či i seděla jen tak.

Později jsem se i přestala silně kymácet. Minulé životy doslova prolétly mým tělem. Projevovalo se to tak, že jsem cítila silný průtok energie prolétávající mnou hlavně v oblasti očí. Pod víčky se odehrával zrychlený děj. Něco jako, když by si člověk pustil třeba padesát let svého života v totálně zrychleném filmu. Tak zrychleném, že nevidí přesně děj, ale cítí jak se mu silně škubou oči tím jak se snaží tento příběh zachytit. Někdy se to zastavilo jako, když na chvíli film zpomalíte, ale pak ho zase pustíte v super rychlosti a přehrajete ho za pár minut. Ta rychlost byla obrovská a způsobovala silné záškuby mých víček a kmitání očí. Jakoby se do nich něco po odchodu něčeho zároveň i nablikávalo. Přehrála a vymazala se jedna kazeta či disk a zároveň se nahrála nová verze příběhu. To vše velmi zrychleně. Ke konci mé oči reagovaly pomaleji. Energie již jimi prolétávala něžněji a přitom opisovala tvar ležaté osmičky.

Po této akci mé fyzické tělo chtělo vše nepotřebné dostat ven. Většinou jsem se začala dusit, lapat po dechu a kašlat. Zbytky toho co už ve mně nemělo místo jsem vykašlala a vydávila. Svíraly mě křeče a vycházel ze mě starý příběh. Dříve jsem na tyto stavy nadávala. Byla jsem poněkud rozčilená, že je mi tak zle a proč. Později jsem se naučila za to děkovat. Pochopila jsem, že mě to posunuje dál a díky tomu mám nádherné vize, stoupám výš a výš, víc toho vidím a uvědomuji si.

Duchovní růst

Je mnoho cest jak lze duchovně růst. Někdo cvičí jógu, jiný "zdravě jí", další přijímá "požehnání", jiný pije Ayahuascu a lítá do pralesa, chodí na rodinné konstelace, regrese, vidí minulé životy, někdo kreslí automatickou kresbu či andělské obrazy apod. Žádná cesta není lepší nebo horší. Ta vaše je vaše a je to naprosto v pořádku. Vybrali jste si ji, protože vám z nějakého důvodu vyhovuje.

Nejen svou cestu jsem začala přijímat, ale také celou svou bytost se vším všudy. Začala jsem mít důvěru v Boha a tedy i sebe. Vše jsem přijala a neměla jsem pak potřebu nic měnit, ovlivňovat, zrychlovat. Přijímala jsem vše, co mi přicházelo do cesty. I to co bolelo. Proč by to vůbec měl člověk odmítat? Vždyť se učí, uvědomuje si sám sebe a posouvá se dál...

V roce 2013 jsem měla "živý sen", ve kterém jsem se přijala zcela i se svou temnější částí.

Vnímala jsem někde v lese tmavou díru vedoucí dolů do země. Zcela beze strachu jsem do ní skočila a točila se v rouře, která se podobala spirále směrem dolů. Vnímala jsem v ní někde žár a horko, jinde silný mráz a zimu. Na některých místech byla roura širší jinde užší a místy zatáčela. Byla taková vroubkovaná. Nějak jsem vnímala, že jedu na exkurzi do "pekla", ale vůbec jsem se nebála. Prostě jsem si šla popovídat. Když už jsem cítila, že budu vyplivnuta do prostoru tak se otvor zmenšoval. U jeho konce jsem tomu rukama trochu pomohla, abych se vysunula ven.

Vnímala jsem pekelníka, ale vůbec jsem neměla strach. Dokonce jsem žertovala, že by měl ten otvor na konci trochu zvětšit, protože, když bych přibrala tak se tam zaseknu. Začala jsem si s ním povídat jako s kamarádem a uvědomila si, že si vlastně povídám sama se sebou. Se svou temnou stránkou a vůbec se jí nebojím. Přijímám ji...

Najednou jsem se objevila opět na povrchu zemském a začala ze sebe něco vytahovat. Z úst jsem rukama dostávala ven tlusté lana plné tuhého hnisu, až jsem s bolestí a škrábavým pocitem v krku procitla. Další noc jsem ze sebe opět ústy tahala tuhý bílý hnis, který se měnil na jemnější hnědý a nakonec v nějakou hmotu připomínající černou ropu.

Člověk se v životě stále učí a posouvá. Pokud má před sebou na ulici černou díru a obejde ji tak za rohem na něho bude čekat větší a hlubší. Tak dlouho se jí bude vyhýbat, až se před ním rozprostře obrovská propast, která už obejít nepůjde a bude do ní stejně potřeba skočit. Potom co dopadne, až na dno, si toho hodně uvědomí a ode dna se odrazí. Raketově vyletí vpřed a už se s touto dírou na své cestě nepotká. Samozřejmě tam budou jiné díry, ale tato už ne. Těmi pády se totiž učíme, hodně věcí si uvědomujeme a posouvá nás to dál.

Od roku 2012 jsem si začala v podstatě každý den něco uvědomovat, měla vize, něco čistila a přijímala hromadu obrazů a informací. Nořila jsem se do minulých životů, kde jsem potřebovala dojít k nějakému uvědomění, ale i jsem se dostávala do starých civilizací, kde ke mně přicházely informace o již zapomenutých dávných vědomostech a vynálezech. Cestovala jsem směrem dolů i nahoru. Zažívala bolest skrz, kterou jsem se učila, ale i měla nepopsatelně nádherné stavy, kdy mé výlety směrem nahoru obsahovaly cesty do vesmíru i do jiných dimenzí. Viděla jsem nádherné civilizace a jejich umění. Docházelo u mě samovolně k různým zasvěcením.

Naučila jsem se, že bez cesty dolů není cesty nahoru, pokoře, vděčnosti a přijímání.

Pokud jsem šla dolů tak proto, abych si pořádně prožila to, co jsem tenkrát cítila a vnímala. V tu chvíli jsem se na člověka co mi tam někde ublížil, zlobila. Potom, co jsem si to vše prožila z mého úhlu pohledu, se mi většinou ukázal i pohled z druhé strany. Když vidíte vše i z pozice člověka, který vám někde ublížil a cítíte to co tenkrát cítil on, tak pak pochopíte a nemáte důvod se na něj zlobit. Najednou vám to vše zapadne do sebe jako puzzle.

Popíšu vám mé vnoření do minulého života, které přišlo v roce 2013. Vtáhne vás to hluboko do děje a vytáhne i nějaké vaše strachy a bolesti.

Pojďme se tedy společně léčit...

V únoru roku 2012 jsem potkala člověka, se kterým jsem se dobře znala z mnoha předešlých inkarnací. Náš vztah z počátku nebyl lehký. Uvnitř svého srdce jsem se s ním cítila silně propojena. Často jsem vnímala, o čem zrovna přemýšlí, co dělá a i skrz mě k němu chodily různé energie, informace apod. Z jeho strany to šlo taky tak a já vnímala obrovské souznění duší. Jenže tam byl i nějaký blok, který jsem v době našeho seznámení neviděla ještě tak hluboce jako o rok později.

Hned ze začátku si sem tam stavěl přede mnou zdi jako určitou ochranu. Nechápala jsem proč, když já mu přeci nechci nějak ublížit. Časem se z nás stali dobří přátelé, kteří spolu řešili na dálku různá trápení tohoto i jiných životů.

Měli jsme každý silnou stránku někde jinde a tak jsme se skvěle doplňovali. U mě tím silnějším článkem bylo třetí oko a u něj naladění se na pocity. Podařilo se nám tak rozlousknout jako oříšky několik trablů z minulosti i současnosti. I když to bylo vše těžké a bolestivé, tak jsme dokázali odlehčit situaci, brát to s nadhledem a i se zasmát. Byla mezi námi důvěra, pochopení, úcta, respekt, síla, porozumění, vděčnost, podpora, ale i v určitých situacích zvláštní druh opatrnosti z jeho strany, který všechny předešlé pocity měnil na jejich opak.

Pochopení toho proč se tak děje přišlo přesně o rok později...

Psali jsme si o běžných věcech a najednou jeho žena, která zrovna byla nemocná a ležela vedle něj a jeho PC se otočila a přečetla si naši korespondenci. V tu chvíli to vyhodnotila jako flirtování mé osoby a to rozjelo minulý život, který způsoboval sem tam určitý odstup na plné obrátky.

Najednou se odmlčel...

Pamatovala jsem si, že jsme se v únoru seznámili. Jelikož se blížil měsíc našeho seznámení tak jsem mu v dobré víře napsala, že to bude rok, co se známe a, že bychom to mohli oslavit. Odpověď přišla v podobě ledové sprchy. To jsi dobrá, že jsi vydržela rok odmítání, opatrnosti, zdrženlivosti, nedůvěry. Uf, z minuty na minutu naprostý obrat. Nutno dodat, že pro mě neskutečně bolestivý. Věděla jsem, že to způsobil onen okamžik, kdy jeho žena viděla jak si píšeme a, že to otevřelo něco z minulého života, ale v tu chvíli jsem ještě neviděla detaily.

Večer jsem brouzdala po netu a na zdi Fb u jedné kamarádky si pustila nějakou mantru. Minulý život se přede mnou začal během zaposlouchání se do tónů odvíjet se vším všudy.

Vyjevilo se mi nejdřív naše dětství. Jako děti jsme tenkrát měli nádherný vztah. Byli jsme nejlepší kamarádi a zároveň něco jako sourozenci. Nevnímala jsem u sebe nějak rodiče či jiné příbuzné. Buď jsem je neměla, nebo se o mě nestarali či nezajímali. Veškerou podporu a porozumění jsem našla u svého nejlepšího přítele. Panovala mezi námi naprostá důvěra a úcta. Se vším jsme se svěřovali, radili si, pomáhali a podporovali se. Často jsme jen tak běhali na louce plné voňavých květin a rozráželi svými těly vysokou trávu. Drželi jsme se za ruce, smáli se a běhali nahoru, dolů a dokola tak dlouho dokud jsme vyčerpáním nepadli s úlevou do trávy. Ruku v ruce jsme se dívali na blankytně modrou oblohu a pozorovali ptáky či motýly. Barevné motýlky, kteří poletovali z fialových zvonečků na kopretiny, rozkvetlé vlčí máky a jiné kytičky jsme sledovali moc rádi. Bylo to tak krásné a čisté. Mezi námi bylo silné propojení našich duší.

Vždy jsme stáli při sobě...

Jak jsme začali dospívat tak náš vztah začínal procházet proměnou. Můj nejlepší kamarád si našel přítelkyni a já jsem mu najednou byla poněkud na obtíž. Začal mě odhánět, protože si myslel, že po něm chci něco víc. Měl strach, že ho miluji a bál se také, že mu náš blízký vztah ohrozí nějak jeho partnerství.

Já jsem chtěla jen to naše přátelství, které mezi námi bylo, ale on to neviděl či spíše nechtěl vidět.

Jako děti jsme si dávali schůzky ve stodole a také jsme si tam v tajné schránce nechávali vzkazy. Drželi jsme se za ruce, vnímali tu blízkost a propojenost, věděli jsme o sobě vše a bylo nám krásně.

Jenže jsme se stali dospělými a já u něj vnímala tu obrovskou odtažitost směrem ke mně, která u něj v dospělosti nastala. Byla jsem naprosto zoufalá. Vůbec jsem nechápala proč se tak ke mně chová? Vždyť jsem mu nic neudělala, nic po něm nechci a už vůbec ne mu ublížit. Už si ani nechodil číst mé vzkazy.

Chtěla jsem si s ním dát schůzku jako vždy na našem tajném místě a vše mu vysvětlit...

Čekala jsem dlouho. Přišel. Sedli jsme si vedle sebe ve stodole na půdu, na které se válela sem tam sláma, a opřeli se o dřevěná prkna. Než jsme si začali povídat tak jsem tak jako dříve natáhla ruku. Cítila jsem, jak mi ji podat nechce, ale přemůže se a pomalu a zdráhavě mi ji podá. Jenže v tu chvíli vrzly dveře stodoly a bylo jasné, že nás někdo viděl. Byla to jeho žena. Okamžitě se zvedl, a aniž bychom si stihli cokoli říct, tak plný vzteku a nenávisti odešel. Zůstala jsem tam úplně sama a v slzách, které mi po tváři stékaly jako hrachy.

Myslel si, že jsem to udělala schválně, že mu chci zničit vztah, protože ho chci pro sebe. Nic z toho co si myslel jsem nechtěla, ale nedostala jsem příležitost mu to říct. Ta bohužel už nikdy ani nenastala.

Moc jsem se trápila a chtěla mu vše vysvětlit...

Čekala jsem ve stodole v našem čase, ve kterém jsme se setkávali, ale nepřišel. Psala jsem dopisy do naší schránky, ale zůstávaly tam nepřečteny. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Z mého pohledu jsem přišla o vše. Celé dětství jsem se s ním cítila šťastná a v bezpečí. Proudila mnou důvěra, úcta a byla jsem plná vděčnosti za úžasné propojení, pochopení a sdílení, které mezi námi bylo.

Nedokázala jsem pochopit, proč mě najednou můj nejlepší přítel odmítá, je opatrný a nedůvěřuje mi.

Tolik mě to zraňovalo. Utápěla jsem se v pocitu samoty a toho, že už nikoho nemám. Ta bolest byla obrovská. Trhala mi vnitřnosti na kusy a pomalu mi pukalo srdce žalem.

Seděla jsem ve stodole na zemi a čekala, že přijde a já mu řeknu, že po něm přeci nic nechci, jen mi zoufale chybí ta naše blízkost a to vše. To naše krásné přátelství. Že já jeho vztah respektuji, jeho ženy si vážím a moc jim přeji štěstí. Nechci jim partnerství nějak rozbít, zničit či něco podobného.

Jen bych si moc přála si s ním, alespoň někdy popovídat tak jako dřív, jako s mým přítelem a bratrem. Nemám komu jinému se s důvěrou svěřit. Nikomu nevěřím tak jako jemu. Jenže z jeho strany přichází jen mlčení, vyhýbá se mi, odmítá mě.

Sedím tam, pláču, cítím tu obrovskou bolest a píšu své poslední psaní do naší tajné schránky. Tu bolest už nemohu vydržet, nemohu už dál, není už pro mě žádné světlo na konci tunelu. Přeji si jen přehlušit tu obrovskou vnitřní bolest, která mě trhá na kusy. Nacházím ve stodole nějaký kovový předmět. Jeho hranou si přejíždím po zápěstí. Vnitřně mě všechno tak bolí, že ani necítím bolest při pronikání ostří mou kůží. Dívám se na krvácející zápěstí. Krev mi rozpíjí velké slzy, které mi stékají po tváři.

Přichází úleva...

Procitám do současného života a cítím obrovskou bolest. Naše vztahy se i teď a tady díky tomu co se nám otevřelo změnily.

Jdu tam tedy znovu. Když už vybrečím snad všechny slzy, které je mé tělo schopno vytvořit, tak se mi vše začne ukazovat z jeho úhlu pohledu.

Vidím to jeho očima a prožívám to co on, včetně toho co se stalo po mé smrti. Díky tomu, že to vidím jinak můžu vše dokonale pochopit.

Z toho jak jsem se snažila být hodně s ním měl pocit, že po něm chci něco víc. Myslel si, že, když mě bude ignorovat, tak se mě zbaví a vše bude ok. Nějak mu nedocházelo, co vlastně cítím a jak to prožívám já. Bral to tak, že se mi bude vyhýbat a tím to bude vyřešeno.

A přitom stačilo jen si promluvit a pochopit obě strany. Rozhodl se tedy, že už se, se mnou nesejde a ani si nic nepřečte.

Jak to vše skončilo již víte...

Odkrylo se mi i co se dělo po mé smrti. Velmi bolestivě mě zasáhlo, že si nikdy nepřečetl nic z toho, co jsem uložila do naší schránky, i když věděl, že tam psaní bude. Dopisy i s mými pocity zůstaly v té době všem skryty. Kovovou schránku podobnou většímu pouzdru na brýle ukrytou v hlíně pod velkým kusem polena, na kterém se štípalo dříví nikdy neotevřel.

Neměl na to sílu...

Pootevřenými vraty prosvítalo na mou mrtvolu, i několik lidí co se nad ní v kruhu sklánělo, pár jasných paprsků ranního slunce. Všem hlavou jela stejná myšlenka, a sice že jsem tento hrůzný čin spáchala z nešťastné lásky. Věděla jsem, že jsem to z tohoto důvodu neudělala a, že Ti lidé se nikdy nedozví pravdu.

Má duše vše pozorovala a viděla ho, jak ještě dlouho poté sedí nad mým zkrvaveným tělem a v zoufalství se slzami v očích se ho dotýká.

Tím, jak se otevřela tato tajná třináctá komnata se mi do života v současnosti začaly hrnout samé katastrofy a hnalo mě to do kouta jako tenkrát. Neustále jsem svým vnitřním zrakem viděla mé zkrvavené zápěstí. Přišla jsem z práce domů, klekla si k posteli a usedavě plakala. Opakovala jsem, že už nemůžu dál, že už to nevydržím ani minutu. Vnitřním zrakem jsem stále viděla tu krev na rukou a tu touhu se říznout a přehlušit bolest. Ta spojitost byla do očí bijící.

Kamarád se mi najednou přestal ozývat i v současnosti. Chtěla jsem, aby si přečetl to, co jsem mu tenkrát napsala, ale nechtěl. Chápala jsem proč.

Znala jsem ho dokonale a věděla, co vše by tím vyřešil v současném životě a jak moc by se mu potom ulevilo. Věděla jsem, kde bych mohla uhodit hřebíček na hlavičku, aby mu vše vyplulo na povrch a uvolnilo se. I přes to, že mi bylo jasné, že na mě bude hrubý jsem se o to pokusila. Bylo těžké to nechat být, když jsem vše viděla ze všech úhlů a věděla co a jak.

Díky tomuto mž mi bylo jasné, že mého přítele nemohu do ničeho nutit. Má odtud program, že ho někdo k něčemu nutí a o to víc se zasekne a do ničeho pak nejde. Vše jsem tedy pustila a jen mu na dálku vysílala důvěru, že to zvládne. Občas jsem na něj telepaticky mluvila či něco upravila automatickou kresbou. Šlo to nějak samovolně skrz mě.

Přátelství mezi námi se obnovilo, řešit však nic z minulosti nechtěl. Vše nějak tak plynulo, až jednoho dne přišel za mnou s prosbou o pomoc. Ok, napojila jsem se tedy na to, abych záhy zjistila, že to byla jen záminka, aby se konečně ten náš mž otevřel i z jeho strany. Tím jak jsem to spustila, došlo k propojení a vyplulo na povrch i to, co bylo zameteno pod kobercem.

Jako vždy se vše otočilo o sto procent a já měla před sebou jiného muže. Dostal se opět do situace, kdy tenkrát chtěl před vším utéci tím, že si přede mnou postaví hradbu a hotovo. Nic nevidím, necítím, neslyším a Ty neexistuješ! Začal se vůči mně chovat agresivně. Věděla jsem, že momentálně mluvím s jiným člověkem. Učilo mě to brát věci s nadhledem, z role pozorovatele a nebrat si nic osobně.

Posunula jsem se v minulosti dále v čase a viděla mého přítele, jak sedí nad mým hrobem plný vnitřní bolesti a usedavě pláče, prohrabuje hlínu, lomí rukama a křičí: "Proč? Proč jsem to nechal zajít tak daleko? Proč mi to vše došlo až teď, když už je pozdě? Bože, dal bych cokoli za to, abych to mohl vrátit zpět! Udělal bych cokoli, abych to mohl napravit! Prosím!" Jeho slzy dopadají jako těžké kapky do hlíny, kterou rozmáčí. Přes bolest zvedne hlavu a zadívá se zamlženýma očima na kříž před sebou s vyrytým datem mého úmrtí a opět zvolá: "Proč"? V tu chvíli cítím zcela zřetelně jeho bolest a po mé tváři mi stékají hmatatelné velké slzy.

Jakmile jsem procitla z této vize, tak se můj život změnil. Chodila jsem jako tělo bez duše, nekomunikovala téměř s nikým, nejedla a cítila, že umírám. Bylo to hodně silné a není se čemu divit, když má duše se v tu chvíli nacházela v době, kdy byla mimo tělo.

Když už jsem byla ve fázi - "mrtvá", tak se ozval nějaký hlas a řekl mi: "skrz Tebe to bylo otevřeno, skrz Tebe to může být i zavřeno". Ha, proč mě to nenapadlo dřív? No, asi proto, že jsem nebyla schopna ničeho. Cítila jsem, že tady je třeba se vrátit k mému staršímu způsobu zavírání a zabouchnout za tím vším velké starodávné dveře. Ulevilo se mi a v běžném životě se začalo vše vracet k normálu. Cítila jsem se jako znovuzrozená, plná elánu, energie, světla a chuti do života.

Prozřela jsem a vše pochopila. Najednou jsem chápala jeho i mé chování tam i tady a to jak mezi námi tak i každého zvlášť. Je to až neuvěřitelné kolik jsem si toho na jednom příběhu uvědomila. Jakmile ze sebe člověk dokáže všechnu tu bolest dostat ven a uvidí to, co ho trápilo očima toho druhého, tak najednou vše pochopí.

Tenkrát ani teď nejsem na nic sama a v beznaději. Mám přeci kolem sebe hromadu světelných bytostí, které mě velmi milují. Jsem napojena na Zdroj a odtud jde ke mně hromada světla. To světlo mám i v sobě, ve svém srdci. Jen si na jeho záři vzpomenout.

Nelze s ničím bojovat, jen situaci přijmout, prožít, pochopit a něco si uvědomit. Mimo jiné jsem u sebe vnímala svou závislost na některých lidech, kterou jsem si vypěstovala i v tomto životě. Nelze se opírat v nesnázích o lidi, o kterých si myslíme, že nám pomohou. Tu oporu najdeme jen sami v sobě. Tato situace, kterou jsem prožila mě naučila stát pevně na svých nohou. Stala jsem se silnou, sebevědomou ženou plnou sebeúcty. Nelze ani očekávat důvěru v někoho jiného, když nemáme důvěru sami v sebe, v Boha, v život...

Někdy lidé mluví o tom, že sebevražda je špatná a ten kdo ji spáchal, bude někde bloudit mezi světy či se potulovat zde. Je sice pravda, že chvíli jsem tu potom byla, ale to spíš proto, abych viděla, co se dělo a něco si uvědomila. Vím, že Bůh nikoho nesoudí a miluje všechny lidi právě takové, jací jsou i s tím, co udělali. Nevážila jsem si tenkrát života a já sama jsem si jako úkol do dalšího zvolila, že se to chci naučit. Když si sami stanovujete čemu se chcete v dalším životě učit, tak si v tu chvíli vůbec neuvědomujete, jak to bude pro vás těžké. Ocitla jsem se tedy ve válce, kde jsem zemřela jako dítě.

Tenkrát jsem velmi chtěla žít...

To co se nám děje v současných životech někteří chápou jako, že si to zasloužili, že musí trpět za něco, co někde spáchali. Tyto události se nedějí za trest! Než jsme šli do tohoto života tak jsme si tyto zkušenosti vybrali. Chtěli jsme pochopit, co jsme tenkrát nepochopili. To lze nejlépe tím, když se dostaneme do opačné situace než, ve které jsme kdysi byli. Naučíme se na tom právě to, co se naučit máme, abychom byli blíže svému středu.

Na nějaké životní události se naučíme odvaze, na jiné pokoře a na další třeba objevíme svou vlastní sílu. Stále se obrušujeme a vytváříme ze sebe nádherný, zářící diamant. Můžeme se učit různými způsoby a uvědomovat si sami sebe v různých situacích. Já jsem si vybrala minulé životy, ale vy jste si mohli vybrat něco úplně jiného. Život je cesta a způsobů jak ho prožít a co si kde uvědomit je mnoho.

Uvědomila jsem si také, že když řeším minulost, tak jsem v současnosti i budoucnosti zároveň. Ze svých výletů do vyšších dimenzí vím, že čas a prostor neexistuje. Jsem tedy v jednom okamžiku na více místech současně. Dalo by se říci, že i v různých časech. Je to ovšem jeden a ten samý čas.

Je to jen můj způsob, kterým se dokáži lépe posouvat vpřed. V podstatě jsem stále teď a tady. Situace ze současnosti se mi spojí s něčím v minulosti, protože tímto způsobem dokážu prožít vše více do hloubky. Příběh prožitý někde ve středověku bude daleko silnější než ten, který bych prožila prostřednictvím současné události. Tam si vše zažiji až do morku kostí a zasáhnu tak každou buňku.

Propojením s minulostí vše vyzdvihnu z větší hloubky, a přesto zůstávám v současnosti. Stane se to silnějším a starý program se vymaže daleko rychleji...

Atlantida

Moje první setkání s Atlantidou přišlo v roce 2007. Ležela jsem v posteli a meditovala, když v tom mé tělo poněkud nabralo na hmotnosti a nebylo schopno pohybu. Vážila jsem snad tunu a celá vibrovala od hlavy až po konečky prstů. Najednou jsem byla někde jinde, a aniž bych se o tento kontinent nějak výrazně zajímala tak jsem věděla, že jsem v Atlantidě. Byla jsem oblečena do jednoduchých, dlouhých nejspíše lněných šatů bílé barvy. Má hustá blond hříva mi sahala až po pás. Vlasy se třpytily a odrážely odlesky zlata.

V této mé první Atlantské vizi jsem se viděla jako léčitelka...

Člověk, kterého jsem léčila, ležel na něčem, co se podobalo podélnému stolu, který byl vyroben z nějakého druhu léčivého kamene. V ruce jsem držela hůlku s krystalem na jejím konci. Kámen měl tvar a barvu podle toho co jsem zrovna léčila. Pokud jsem použila hůlku s červeným kamenem, tak mi bylo dovoleno vytáhnout z dotyčného něco, co se týkalo karmy.

Při použití hůlky se rozběhl obrovsky silný až nepopsatelný proces. Silou blesků začala z osoby na krystalickém lůžku proudit energie do mé hůlky, kterou jsem držela v ruce. Blesky šlehaly obrovskou rychlostí a intenzitou. Když už to bylo na maximum tak jsem hůlku otočila směrem do velké koule, která se vznášela ve světle v míse, která stála na stojanu. V tom stejně mocnou silou začaly lítat blesky z hůlky do této koule a prostřednictvím toho všeho někam dolů. 

V místnosti se nacházelo více těchto pomůcek k léčení...

Stejně tak jako křišťálová koule vznášející se na vzduchovém světelném polštáři na stojanu, tam bylo podobné zařízení, ale místo koule si tam levitovala v míse malá pyramida. Tu jsem používala v případě, že jsem měla hůlku s modrým krystalem. Pokud na hůlce zářil kámen zelený tak jsem nemoc odváděla do něčeho, co se podobalo světelné řece. Jednou jsem se viděla i s hůlkou na jejímž konci byl velký kámen jasně červené barvy, který byl omotán hady. Na krku jsem měla přívěsek se stočeným hadem.

Když jsem zahlédla sebe s touto hůlkou, tak jsem začala vnímat, jak mou páteří projíždí energie, kterou bych mohla vnímat jako obraz hada, od kostrče až po konec míchy. Praskala stará kůže a to nepotřebné se rozletělo do okolí.

V tu chvíli jsem vnímala "jednotu" a viděla se jako velká zářící světelná koule...

Až v roce 2012 kdy se mi plně rozjela další podobná zasvěcení a "hadů" mou páteří projíždělo více jsem si uvědomila, že tudy proudí zemská energie.

Nejčastěji jsem léčila tyčí, na jejímž konci byl rubínový kámen ve tvaru pyramidy. Používala jsem, ale i hůlku s kamenem smaragdovým léčivým nebo zlatým celkově regeneračním.

O několik let později jsem si uvědomila, že kámen jsem viděla jen obrazně. Později jsem vnímala, že to bylo dutá křišťálová tyč a krystal na konci byl jen jakýmsi symbolem energie, který byl zrovna v hůlce přítomen. Nemoc se tedy vlastně natáhla do dutého prostotu a poté vyšlehla ven do mísy se světlem k transformaci.

V roce 2013 jsem se setkala také se současným léčením mimozemšťany na vesmírné lodi, kde jsem si všimla, že jejich léčení je velmi podobné tomu Atlantskému, jen již za tu dobu vylepšené. Jde o malé duté jehličky, které se zapichují do těla. Vytáhnou z něj to co je černé a hodí se do mísy se zářivým plamenem, kde se přemění.

Když jsem dokončila léčení, tak jsem se šla zregenerovat do jedné místnosti, ve které se nacházel nádherný, zlatý, zářící sarkofág. Naskytl se mi úžasný pohled na to, jak z hloubi jeho nitra vychází nádherné oslňující až skoro oslepující jasné, čisté světlo. S klidem jsem do něj ulehla. Dostala jsem se do velmi hlubokého meditativního stavu a cítila jak světelná energie proudící kolem mě, vstupuje do mě a celkově mě regeneruje. Doslova jsem se koupala ve světelné lázni, která promývala a regenerovala všechna má těla skrz na skrz. Ven jsem vyšla jako znovuzrozená.

Ne vždy jsem používala metodu blesků. Někdy jsem jen hůlkou kroužila nad tělem a roztáčela čakry, které byly oslabené. Aura se dala také upravit a zesílit.

Tato zkušenost s Atlantidou byla sice má první v tomto životě, ale ne poslední...

Další silné vnoření mě potkalo v roce 2010. Vnímám, že je u mě aktivován modrý krystal moudrosti.

Dostávám se do Poseidonova chrámu, který vidím zevnitř jako kupolovitý.

V jeho středu se nachází obrovský, nádherně zářící krystal bílé až téměř průhledné barvy, ze kterého tryskají barevné paprsky /nejspíš diamant/. Tento krystal je živý, plný světla, lásky a informací a zároveň je klíčem k cestování do jiných dimenzí.

Je propojen s dalšími krystaly Atlantidy + s krystaly ve Vesmíru, což umožňovalo vzájemnou komunikaci. Je spojen i s Krystaly Země, s vodními, slunečními a dalšími, prostřednictvím nichž tvoří světelný šťít - síť. 

V Atlantidě se také nacházely křišťálové pyramidy. Mezi nejkrásnější patřila pyramida s fialovým plamenem přeměny, který v sobě odrážel odlesky stříbrné a diamantové barvy. Již u vchodu do pyramidy plápolaly tyto plameny a vše zářilo nádherným světlem. Uprostřed byl kruh a v něm obrovský plamen, který plápolal do velké výšky až špičkou pyramidy ven. Okolo byly v kruhu menší plameny.

Atlanťané se mohli do plamene chodit léčit a přeměňovat to co již nepotřebují. V další nádherné křišťálové pyramidě se nacházel panel světla s energií Mahátma. Byla to energie, která obsahovala všech 12 paprsků. Uprostřed byl panel světla procházející skrz pyramidu nad i pod ní. Světlem procházela velká zářivá zlatobílá koule, která čistila vše okolo žláz s vnitřní sekrecí a pokračovala směrem do Země.

Kolem Atlantského krystalu v místnosti kruhového půdorysu se nachází ve větší vzdálenosti kopírující zeď více menších barevných, levitujících kamenů. S úžasem pozoruji také vznášející se kámen tvaru koule, který mění barvu od modré přes fialovou, až po zelenou, a zároveň se točí ve světelném vzduchoprázdnu v míse, která stojí na úzké pyramidě.

V této zářící místnosti stojí 12 osob oblečených v jednoduchých bílých šatech. Na krku jim visí přívěsek kruhového tvaru. Na mém vidím uprostřed zářící kámen a z něho vycházejí do obloučku paprsky, které mají na svém konci spirálku. Každý jeden z nás má za úkol být ochráncem jemu určeného krystalu jisté barvy. Vnímám, že přívěsky na krku se časem mění. V pozdější době jsem u sebe viděla na krku Ankh s krystalem.

Tyto kříže mohli používat jen zasvěcenci, kteří prošli nejvyšším zasvěcením. Později se používaly v Egyptě. Kámen uprostřed mohl léčit, ale i zabíjet a proto jej mohli používat jen zasvěcenci Velkého bílého bratrstva.

Píše se únor 2012 a já jsem opět mocně vtažena do Atlantidy. Nacházím se na pro mě již známém místě, a sice u velkého centrálního krystalu. Procházím se po místnosti a najednou v dáli vidím velmi jasně zářící chodbu. Přicházím k ní a vůbec přes silné světlo nevidím, kde končí a jestli vůbec někde končí. Vejdu do ní a hned na začátku po mé levé ruce vidím nějaký výklenek, do kterého zabočím.

Přede mnou na zdi se nacházejí otisky dlaní a na podlaze otisky chodidel. Zcela automaticky dávám mé dlaně do dlaní na zdi a to samé dělám s chodidly. Začíná aktivace. Ze zdi tryskají paprsky světla mířící na mé čakry. Skrz každou čakru až daleko za mou osobu proudí nádherné jasné, zářící světlo.

Na mém třetím oku začínají zřetelně naskakovat symboly...

Wow, došlo u mě k hromadné aktivaci většího počtu zasvěcení.

Což, ale po vynoření se do života teď a tady nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Minimálně 5 dní jsem pociťovala velký tlak z vrchu do hlavy. Cítila jsem, jak mi do ní ze Zdroje prakticky nepřetržitě proudí velké množství informací a symbolů. Docházelo u mě k silným výkyvům nálady a časté únavě, která přicházela jakoby z ničeho nic. Bolelo mě celé mé fyzické tělo.

Jen co se trochu usadilo toto zasvěcení, tak jsem tam byla vtažena zpět pro další. Tentokrát jsem se nacházela u fialového krystalu tvaru pyramidy. Vycházelo z něj fialové světlo, které jsem do sebe vdechovala, a na mém třetím oku se objevil symbol, který by se dal přeložit jako řecké písmeno pí, jehož nožička je zahnutá opačným směrem.

Když jsem byla do něčeho zasvěcena tak se mi objevil symbol tohoto zasvěcení na mém třetím oku.

Vnímám, že centrální krystal a střed Atlantidy se nacházel v Bermudském trojúhelníku. Při jednom velmi silném vnoření mi do sebe vše zapadlo. Začala jsem chápat, proč se tam ztratily nějaké lodě či letadla a jak došlo ke zkáze tohoto kontinentu.

Je rok 2012 a já vnímám, jak se mé tělo začíná měnit v energii a silně se odpojuje od těla. Vznáším se asi půl metru nad fyzickým tělem. Jsem mocně vtažena k centrálnímu krystalu, před kterým sedím v meditační pozici a jsem hojně obklopena světelnými bytostmi, z nichž některé mi kreslí na třetí oko nějaké geometrické symboly. Najednou z mého těla začínají tryskat barevné paprsky světla do všech stran, až se mé tělo v podstatě rozpraská a stane se z něj energie v energii.

Má energie se ocitla v nějakém Atlantském chrámu kde bylo v kruhu na sloupech umístěno 12 křišťálových lebek. Všechny lebky vypadaly stejně, ale stejné nebyly. Jsou něco jako počítače plné informací a symbolů a já vím, kde přesně která má být. Umím v nich číst. Vnímám, že kdyby byly třeba jen dvě prohozené, tak by bylo zle.

S lebkami jsem úzce spolupracovala a na jejich naprogramování se podílela.

Mimo jiné sloužily i jako hvězdná brána do vyšších dimenzí. Díky tomu bylo možné komunikovat např. s různými vesmírnými radami.

V dobách Atlantidy existovala i třináctá lebka, která obsahovala veškerou moudrost a vědění všech dvanácti lebek. Nacházela se v jedné ze síní Amenti...

Spolu s lebkou, která levitovala a zářila na podstavci uprostřed této uměle vytvořené "jeskyně" se nacházel i létající talíř. Na povrchu tohoto talíře je uprostřed místo na umístění 13-té lebky a její spojení s 12 lebkami křišťálovými. Ty se s hlavní lebkou propojí pomocí dutých křišťálových tyčí a tím dojde k přenosu informací. Vytvoří se obrovský panel světla, který naši Zemi spojí se Síriem a navýší naše vibrace natolik, že se někdy v budoucnu staneme sesterskou planetou vysokofrekvenčního Síria.

Třináctá lebka se po pádu Atlantidy dematerializovala a v současnosti byla pro lidstvo neviditelná. V roce 2013 se začala částečně materializovat. Viditelná je momentálně její spodní část od brady po nos.

Stojím mezi lebkami a ony poznávají mou energii. Začínají se aktivovat. Kolem mě vzniká světelný zářící sloup vedoucí snad do nekonečna směrem vzhůru. Lebky spouští zážeh. Utváří se neskutečná energie a obrovský panel světla mě silně vtahuje do sebe. Má energie proudí ohromující silou směrem vzhůru.

Vnímám nepředstavitelnou rychlost a přetlak v těle. Letím světelným tunelem a míjím planety, Slunce, galaxie. Vidím hodně obrovských planet podobných Jupiteru, také hodně planet s prstenci či několika měsíci. Zastavuji se u něčeho, co vypadá jako planeta, ale spíš je to hvězda, Slunce či nějaká světelná planeta. Je zářící. Splývám zcela s ní i s jejími obyvateli. Má energie se sjednocuje se vším, co potká cestou, včetně kosmické lodi, kde její obyvatele vnímám také jako energii.

Nevnímám žádný čas, prostor ani své tělo...

Ocitám se nejspíš na chvíli u Akašských záznamů a vidím budoucnost. Dívám se na naši planetu, která je od pólů po rovník zalívána zářícím zlatým světlem.

Cítím, jak má energie splývá s energií celého vesmíru a najednou vidím schody.

Ty schody jsou kamenné sloupy ve Stonehenge, které se mění v bránu. Jsem uprostřed a prolétávám stojícím Stonehenge, krystalickou mřížkou a dále nějakou mlhovinou. 

Proletěla mnou obrovská energie, která se snad nedá ani popsat. Polil mě takový žár jako by mě zalilo tisíc sluncí. Celá jsem silně vibrovala. Byl ve mně obrovský přetlak. Nevnímala jsem fyzické tělo, a přesto jsem v jeden moment měla pocit, že mi tím přetlakem snad prasknou ušní bubínky.

Nějaký hlas mi říkal, abych se vrátila zpět...

I když jsem byla energií, přesto jsem vnímala, jak těžké je pro mě chtít se vrátit do fyzického těla. Tam kde jsem byla, bylo totiž moc krásně. Na okamžik jsem zahlédla mé tělo ležící na posteli a rozhodla se vrátit.

Když jsem procitla tak to byl obrovský šok. Měla jsem pocit, že jsem byla mimo tělo tak tři minuty a při pohledu na hodiny jsem zjistila, že jsem tam byla tři hodiny našeho času.

Připadala jsem si jako úplně někdo jiný... 

S úžasem jsem si prohlížela své tělo a nemohla pochopit, že mám na sobě nějakou hmotu. Podívala jsem se do zrcadla a měla pocit, že se na mě dívá někdo jiný. V ten okamžik jsem ani nepociťovala žádnou minulost či karmickou zátěž.

Neuvěřitelně jsem se rozhlížela kolem sebe a nechápala tuto realitu... 

Zvídavě jsem prstem šťouchla do zdi a začala se hlasitě smát. Přišlo mi vtipné, že je tady hmota, že jsou tu zdi, stůl, židle. Dloubala jsem i do sebe a smála se tomu, že mám na sobě kůži, maso, kosti. Začala jsem vnímat své fyzické tělo. Přišlo mi neskutečné a hodně vtipné, že se potím, že cokoli vylučuji, že přijímám potravu.

Celý den jsem si připadala jako malé dítě, které začíná poznávat okolí. Všechno tady mi přišlo naprosto neuvěřitelné a legrační. Téměř celým dnem jsem se prosmála a užívala si ty zvláštní věci tady všude.

Postupně si to začalo sedat a já se začala více vracet do svého fyzického těla...

Začalo mi do sebe zapadat, proč je kolem Stonehenge tolik kruhů v obilí a proč se v Bermudském trojúhelníku ztratily nějaké lodě a letadla. Na obou místech se nachází hvězdné brány do jiných dimenzí, které jsou stále aktivní.

Kolem Stonehenge se občas vytvoří vzkaz v podobě kruhů v obilí. Zprávy jsou předávány formou posvátné geometrie. Pokud se na ně budeme dívat pohledem naší reality, tak je nikdy nepochopíme.

Když se v určitém místě, kde je potopen pod oceánem centrální krystal Atlantidy objeví loď či letadlo a krystal je zrovna aktivní, tak tyto stroje i s posádkou přejdou do jiné dimenze. Což pravděpodobně posádka nemůže přežít, protože nemá dostatečné vibrace, aby vydržela přetlak těla.

Do Atlantidy se inkarnovaly bytosti z různých částí vesmíru, které zde dlouho žily v lásce a míru. Naše galaxie byla zrovna blízko galaktickému středu, a tudíž planeta Země měla vysoké vibrace.

Zažívali jsme období Zlatého věku, kdy jsme byli všichni probuzení. Bylo zcela běžné, že jsme se dorozumívali telepaticky, byli jasnovidní, jasnoslyšící, měli léčitelské schopnosti, uměli hmotu přeměnit v energii a přesunout na jiné místo, stejně tak jako teleportovat cokoli včetně sebe. Po dlouhém období Zlatého věku se opět začala naše planeta i s naší galaxií vzdalovat galaktickému středu a my jsme začali opět usínat.

Díky hvězdné bráně jsme byli v kontaktu s vyššími bytostmi i galaktickou radou... 

Existovaly, ale také méně vibrační bytosti, kterým se toto lidské spojení s vysoko-vibračními nelíbilo, a snažily se ho rozpojit. 

Nebylo v té době lehké odolat tlakům těchto nižších bytostí. Tyto bytosti neměly emoce, necítily soucit, lásku a ani nevnímaly světlo. To proto, že si uzavřely srdce a přiklonily se "ke zlu". To samé chtěly udělat s lidmi Atlantidy.

Ze začátku jen sem tam vystrkovali růžky. Když viděli, že se jim daří, tak povolávali další a další své kolegy. Začala jich být v Atlantidě přesila. Zatáhli vždy jednoho člověka do temné místnosti, která mohla být i na vesmírné lodi. V této místnosti nebyly okna a byla v ní velká tma. Stálo jich tam třeba dvacet na jednoho člověka.

Ten většinou dostal strach, protože vnímal, že jich je moc a, že to nemůže nijak proti přesile zvládnout.

Přišla na něj panika, zoufalství, beznaděj, zklamání, smutek a jiné. Díky tomu mohli člověka v obklíčení bez problémů ovládnout. Nějakým způsobem mu přivřeli srdeční čakru a tak se pak dotyčný stával stejným či podobným těmto bytostem. Přestal cítit lásku, světlo, soucit a napojení na Zdroj.

Bytostí s "uzavřeným srdcem" začalo být více a více a na celou Atlantidu začal dopadat kolektivní strach.

Jelikož lidé se "zavřeným srdcem" neměli skrz něj přístup ke světlu a ke Zdroji, tak se uchylovali k různým krádežím energií. Docházelo k boji o energie všeho druhu.

Patřila jsem k menšině s otevřeným srdcem. Spolu s dalšími lidmi jsme tajně pomocí symbolů lidem, kteří ještě nebyli zcela ovládnuti otevírali srdce zpět do zářivé lásky, radosti a soucitu. Bylo nás, ale méně a nestačili jsme na přesilu. Těsně před potopou jsme navíc byli zrazeni a prozrazeni jedním člověkem, který viděl, co děláme. Když se vše potápělo, tak na něj spadla část budovy a zaklínila mu nohu.

Pomohla jsem mu a i přesto, co udělal mu ukázala cestu ven. S tímto mužem jsem se setkala i v současnosti. Nyní se narodil s lehkou obrnou. Nejvíce postiženu, má právě onu nohu, která mu tenkrát zůstala pod sutinami. Při našem současném setkání mě poprosil, zda bych ho převedla přes most.

Nemohl dát nohu tak vysoko, aby na obloukovitý most našlápl. Nabídla jsem mu tedy paži a převedla ho. V tu chvíli jsem vnímala, jak jsem mu tenkrát pomohla a činím tak i nyní. Tento muž byl jasnovidný a vše viděl. Poděkoval mi a poprosil o odpuštění...

Řekla jsem mu, že jsem věděla, že k tomu dojde, a kdyby to neudělal on, tak by to udělal někdo jiný. 

Mě také zatáhly "bytosti zla" do jejich manipulativního prostoru. Měla jsem ovšem velmi otevřené srdce a to nepodlehlo strachu z přesily a zářilo. Byla jsem plná vnitřní síly a paprsky z mého srdce tryskaly po celé místnosti. V tom začali tito mimozemšťané jeden po druhém odcházet...

Když zjistili, že takto mě nedostanou, tak se mě snažili zabít. Byla jsem velmi jasnovidná a tak se jim to nikdy nepovedlo. Bylo to jakoby na mě útočilo hejno sršňů. Jakmile se přiblížili k mé auře, tak do ní narazili a stekli směrem dolů.

Vnímala jsem svou vnitřní sílu jako, když mým středem prochází silná světelná ocelová tyč, která je hluboce ukotvena v zemi. Někdy jsem viděla, jako bych stála uprostřed uragánu, ale tyč se nevychýlila ani o milimetr.

Své třetí oko jsem cítila, jak se rozprostíralo v celé mé hlavě. Bylo složeno z obrovského množství malých očiček, které byly všude. Když jsem se na někoho podívala, tak jsem ho viděla komplet se vším všudy. Jako ultrazvuk jsem dokázala prostoupit člověka a vidět jeho kosti, orgány a tím pádem i jeho celkový zdravotní stav. Vnímala jsem, jak jeho minulé životy, tak i budoucnost.

Doslova jsem věděla, co udělá za minutu...

Má vnitřní síla byla velká, stejně tak jako čisté napojení na Zdroj prostřednictvím mého otevřeného srdce. Byla jsem doslova trnem v oku bytostem, které chtěly ovládnout Atlantidu.

Šli na to přes ego lidí, u kterých se jim podařilo zavřít jim jejich srdce. Těmto lidem našeptávali, jak jsou dobří, jsou rozenými vůdci a to oni si zaslouží být ve vedení Atlantidy, to oni si zaslouží potlesk, slávu apod. Začali jimi manipulovat, aby šli proti lidem čistého srdce.

Byla jsem ve vedení Atlantidy a silou své vůle ji dlouho doslova pevně držela ve svých rukou. Čelila jsem nájezdům nepřátel, kteří mě chtěli zničit, a činila nepopulární opatření, abych ji co nejdéle udržela pohromadě. Neměla jsem manžela ani děti. Celou svou bytostí a svým srdcem jsem žila pro Atlantidu a její obyvatele. Když jsem věděla, že konec se blíží a nejde už nic udělat, tak jsem začala postupovat tak, aby se zachránilo, co nejvíce obyvatel, památek, písemností, krystalů a jiných cenností Atlantidy.

A tak jsem činila kroky, které lidé nechápali a někteří mě měli za šílenou... 

Stoupla jsem si s vážným výrazem ve tváři na skálu, ukázala na nějaký chrám, bouchla zlatou tyčí, kterou jsem držela v ruce o zem a hlasitě vykřikla: "Zbourat"! Lidé se na mě sice dívali jako na blázna, ale šli a chrám zbořili.

Nemohla jsem jim v tu chvíli říct, proč to dělám. Vznikla by panika a zemřelo by ještě více lidí než při pádu Atlantidy. Věděla jsem, že až se bude země otřásat a paláce padat, tak ten či onen palác spadne tak, že zatarasí cestu k tunelům, moři a lodím obyvatelům, kteří bydlí za chrámem.

Aniž by to lidé tušili, tak jsem jim vytvářela bezpečné únikové cesty. Také se mi podařilo shromáždit velké množství knih, památek, krystalů apod. a přenést je do lodí.

Lidé, co se zachránili, mé konání pochopili až, když se Atlantida otřásala v základech a potápěla.

Mimozemšťané nižších vibrací spolu s mágy s uzavřeným srdcem, kradli informace, energie apod. Vytvořili si i umělou Merkabu. Jenže jejich informace nebyly kompletní a ani to nebyli lidé čistého srdce a tak velkou energii krystalu, lebek, merkaby apod. stáhli směrem dolů. Naše planeta klesla do nižších vibrací.

Jasnozřiví věděli, co se stane a, že již tomu nelze zabránit. Bylo ovšem potřeba zničit základnu temnoty, aby se zlo nešířilo dále. Úkolem bylo také zachránit co nejvíce lidí a památek.

Někteří kolegové v noci tajně hloubili pod Atlantidou tunely z mimozemského materiálu, kterými pak vyváděli lidi pryč z centra bojů. Přesun v tunelech byl bezpečnější než na povrchu. Jednu z žen, která pracovala na této stavbě znám i v současnosti. Vzrůstem malá žena, ale duší a svými činy veliká.

Navigovala lidi na bezpečnou únikovou cestu a sama přitom zahynula.

Několik dní před zkázou jsme se radili a zadávali si úkoly. Někteří měli na starosti tunely, jiní skrýt památky, další bojovat apod. Já jsem bojovala i skrývala artefakty.

Bylo potřeba, místo odkud zlo vycházelo zničit. Byla to převážně laserová válka plná robotů. Vypadalo to, jak ve Hvězdných válkách. Roboti stříleli paprsky z rukou, z oblasti očí či z tyčí. Válka se odehrávala i ve vzdušném prostoru, kde bojovaly letouny.

Kvůli zradě uvnitř kněží byl porušen ochranný štít nad ostrovem a tak zde mohly proniknout temné vesmírné lodě. Na Zemi tyto bytosti stáhly energii krystalů a střílely z tohoto místa na zem i do vzduchu laserové paprsky, koule, které explodovaly např. v létajících objektech atd.

Do toho všeho se Atlantida otřásala v základech a všude byl temný kouř a záblesky paprsků.

Stála jsem v blízkosti tohoto centra a střílela na něj ohnivé koule. Byla jsem jištěna světelnými štíty a to jak ze spřátelených vesmírných lodí, tak bytostmi z okolí. Ze současnosti znám i některé z těchto lidí, kteří mi vytvářeli ochranný štít. Dokázala jsem si ho vytvořit i sama, ale do těchto těžkých bojů jsem potřebovala štít mnohonásobně silnější.

Přátelé byli schovaní ve vzdálených jeskyních na okraji Atlantidy, kde prováděli rituály a vysílali směrem ke mně světelné štíty. Další moji přátelé a sourozenci mi posílali informace. Před nimi ve vzduchu levitovala několikadimenzionální mapa a oni mi dle ní posílali telepaticky informace, kde je ještě potřeba pálit, kde si dát pozor apod.

Byli i lidé, kteří mi nabíjeli na dálku koule a dodávali energii. Stáli někde v podzemí u velké křišťálové koule, kolem které létaly paprsky silného světla, které připomínaly blesky. Toto stahovali a posílali mi na dálku energii. Stála jsem vysoko na skále a vnímala ve vzdálenosti několika kilometrů na vysokých bodech po mé pravici i levici další bojovníky. Po třech stáli také vlevo, vpravo a daleko před námi čili za centrem, ze kterého stříleli bytosti uzavřeného srdce. Celkem nás tedy bylo 12 bojovníků v přední linii.

Nad námi byl ještě létající talíř, který pomáhal s menšími ho doprovázejícími loděmi ze vzdušného prostoru...

Najednou jsem zahlédla, jak mezi prchajícími je i jeden člověk, který nebyl sice přímým bojovníkem temna, ale, který se nechal zmanipulovat a v jejich činech jim nevědomě pomáhal. Byl to jeden z mých původních kolegů, kterému ony bytosti uzavřely srdeční oblast a zcela ho ovládly. Našeptávaly mu, jak ho převyšuji, nad něj se vyvyšuji, blázním, jsem celá temná, čarodějnice atd.

Bohužel jim uvěřil a z jejich nekalými činnostmi jim nevědomky pomáhal. Když prchal pryč a já ho měla na mušce, tak jsem vnímala, že si to vše v tuto chvíli již uvědomil. Měla jsem na něj namířenou ohnivou kouli a viděla, jak se na mě lidé dívají a telepaticky vysílají: "Hoď".

Já jsem ovšem za tím vším viděla jeho původní krásné srdce plné světla a jeho touhu se k němu navrátit. Místo toho, abych ho zabila jsem se na něj pronikavým pohledem zadívala a vyslala: "My se ještě potkáme a budeme se potkávat tak dlouho, dokud nepochopíš... Počkám si, až přestaneš utíkat, zastavíš se a postavíš se tomu všemu čelem". Sice jsem ho v tuto chvíli nechala jít, ale daleko neutekl.

Postaral se o něj Poseidon. Pohltilo ho moře, které ho ve víru stáhlo ke dnu. Tohoto muže také v současnosti znám a stále utíká, stejně tak jako v několika předešlých životech a to hlavně sám před sebou. 

Atlantida již praskala, všude byl hustý tmavý kouř, oheň, pláč a pusto. Stále jsem bojovala, když se u mě objevila vesmírná loď v čele s "králem Atlantidy", který říkal: "Pojď". Odmítla jsem nastoupit a nechápala, jak může král Atlantidy prchat z boje. Vždyť ten by tu měl zůstat do posledního výdechu ostrova a potopit se i s ním.

Někteří lidé nastupovali, když slyšeli, že už se nedá nic dělat, že je třeba začít jinde a až přijde čas, tak se navrátit a pozvednout planetu. Vesmírná loď se vzdálila a já stále bojovala. Celý kontinent se silně otřásal a začal se potápět.

Poté si toho již moc nepamatuji, jen to, že se nacházím na dně oceánu u zlatého sarkofágu a schovávám do něj destičky, které obsahují důležitý text. V tom si uvědomuji, že mrtvá jsem zde k ničemu, že více platná bych byla živá. Nesu v sobě uzamknuté důležité informace, které je třeba předávat dále.

V tu chvíli, co jsem si to uvědomila jsem začala vyplouvat na hladinu moře, nad kterým se již vznášela vesmírná loď, která mě paprskem nasála dovnitř. Na palubě se nacházel celý zástup bytostí z Rady Moudrých, do které jsem také patřila.

Naše planeta by byla temnými zcela zničena a rozhodilo by to celý náš vesmír. Proto jsme přišli z tohoto vzdáleného místa a zcela jiné dimenze, abychom tomu zabránili.

Moji kolegové mě nemohli z oceánu vyzvednout, pokud já sama jsem se proto nerozhodla. Šli by proti mé svobodné vůli. Čekali jen na můj vnitřní souhlas, na mé rozhodnutí dále žít v tomto fyzickém těle.

Lidem čistého srdce, kteří se rozhodli přežít pomáhal také Poseidon, který pro ně nechal rozestoupit moře. Má tehdejší sestra, kterou znám i v současnosti lidi v těchto ulicích v moři navigovala směrem do lodí. Někteří utíkali doprava, kudy ukazovala, jiní běželi opačně. Byla to jejich svobodná volba. Poté se moře opět zavřelo, došlo ještě k jednomu silnému výbuchu a nastalo ticho.

Vznášeli jsme se nad místem, kde se kdysi tyčila nádherná země a kde již byl jen oceán. 

Věděla jsem, že jsme sice Atlantidu nezachránili, ale zachránili jsme celou planetu, která by pokud bychom nezasáhli, vybuchla. Síla zneužitých krystalů byla tak silná, že atomová bomba je proti nim prskavkou na vánočním stromečku.

Král Atlantidy viděl budoucnost a věděl, proč to vše dělá. Když odlétal brala jsem ho jako zbabělce, který opouští potápějící se loď, ale ona v tom naopak byla velká odvaha. Stejně tak jako v Egyptě i tady jsme oba byli strážci záznamů. Většinu z nich jsme nosili ve svém srdci. Abychom mohli pokračovat dále a vytvořit další civilizace na základech moudrosti Zlatého Věku Atlantidy, tak bylo potřeba, abychom přežili. 

Rozdělili jsme se a každý z nás šel do jiné krajiny, kde schoval nějakou lebku, krystaly či písemnosti.

Dostala jsem za úkol navštívit Peru a Nepál. Když jsem uschovala na těchto místech to, co jsem měla, tak jsem se rozhodla zemřít. V Nepálu vysoko v horách v jednom výklenku ve skále jsem zemřela v náruči duchovního muže.

Poté jsem se inkarnovala do Egypta, kde v tu chvíli ještě stále pobýval atlantský král. Protože jsme oba znali tajemství "věčného mládí", tak zde žil tisíce let. Já jsem se rozhodla opustit svou schránku a znovu se narodit.

Tudíž jsme se opět potkali... 

My lidé čistého srdce Atlantidy jsme se nyní vrátili na planetu Zemi, abychom dopomohli jejímu opětovnému pozvednutí, které započalo rokem 2012. Někteří z Rady Moudrých se zde opět inkarnovali, aby případně zabránili opakování událostí z Atlantidy.

Zasvěcení

Jak již víte, tak jediné zasvěcení, které jsem někde fyzicky absolvovala, bylo zasvěcení do Reiki. Přišlo v době, kdy jsem se ještě o nic duchovního nějak výrazně nezajímala. Potkávala jsem lidi, co mi říkali, že mám jasnovidecké a léčitelské schopnosti a tak jsem spíše jen chtěla vědět, zda tomu tak je. Zjistila jsem, že mé ruce opravdu hřejí a léčí, ale neměla jsem potřebu se tomuto způsobu léčení dále věnovat.
Už jsem na žádné jiné zasvěcení do něčeho nikam nešla. Ani nebylo třeba.

Vyšší Já mě začalo zasvěcovat samo. Pokud vám zasvěcení k něčemu bude a jste již na něj připraveni, tak budete zasvěceni i bez toho, že byste někam museli fyzicky jít a za něco platit. Jestli se do něčeho necháte zasvětit a nejste na to ještě připraveni, tak se pravděpodobně nikam neposunete, spíše naopak.

V roce 2012 do mě valilo jedno zasvěcení za druhým, aniž bych potom nějak toužila. Často to probíhalo tak, že se mi při vtažení do mého minulého života zasvěcence v Atlantidě či Starém Egyptě obnovilo nějaké tehdejší zasvěcení. Vzpomínkou na něco, co jsem důvěrně znala a opětovným prožitím toho všeho jsem spustila proces, který ve mně aktivoval znalosti, moudra a zasvěcení té doby.

Na mém třetím oku jsem začínala vidět různé symboly. Postupně se mi tam jakoby vypálil trojúhelník, ležatá osmička, spirála, had, drak, skarabeus, ankh, pěticípá hvězda a jiné.

Po každém zasvěcení následovalo vstřebávání, které bylo doprovázeno únavou, tak trochu chřipkovými stavy a šimráním na hlavě. Zřetelně jsem cítila i viděla, jak mi do hlavy proudí ze Zdroje velké množství symbolů, informací a moudrostí.

Pracovala jsem tenkrát jako manažerka prodejny a někdy jsem se hodně zlobila na to, že se do mě sypou různá zasvěcení. Svoji práci jsem milovala, byla mi vším a nic jiného jsem si v té době nepřála dělat. Tudíž jsem si často kladla otázku: " Proč se to všechno načítá zrovna do mě?" Pro práci manažerky to nepotřebuji, nic jiného dělat nechci a únava, bolesti svalů apod. mě znepříjemňují vykonávání mé fyzické práce.

Jenže čím více jsem si říkala, že nic takového nechci, tím více to ke mně přicházelo. A to jsem netušila, co mě ještě čeká.

Jednoho dubnového večera roku 2012 jsem se z ničeho nic začala nekontrolovatelně třást. V mém těle docházelo k tak silným otřesům, že to se mnou doslova házelo ze strany na stranu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nešlo to zastavit. Třásla jsem se tak, až mě bolely svaly, kosti, všechno. Tekly mi slzy, kašlala jsem, dávila se, zvracela. Byla jsem tak slabá, až se mi vyčerpáním podlomily nohy. V křečích jsem se kroutila na podlaze. Neměla jsem pojem o čase, ale přišlo mi to nekonečné.

Kdy se to zastaví? Uf, třesot ustal... 

S vypětím všech sil jsem se dostala do postele. Ráno jsem se překvapivě cítila plná síly a energie. Při cestě do práce jsem vnímala, jak mi v těle koluje oheň. Dívala jsem se na své ruce a svým třetím okem viděla, jak mi nabíhají žíly. Obrovské, křečovité, prorůstající rukama skrz na skrz a plné hořícího ohně. V mých dlaních se začaly formovat obrovské koule plné jasných plamínků. Cítila jsem obrovskou sílu, kterou mám a nebyla jsem si jistá, zda ji dokážu ovládnout. Prosila jsem Boha  - Vesmír , aby mě v tuto chvíli nikdo nenaštval, protože jsem věděla, že bych tu obrovskou sílu nemusela zvládnout. Nejspíš bych velmi rychle a silně po dotyčném hodila ty obrovské koule ohně, které jsem držela ve svých dlaních, a bylo by zle. Věděla jsem, že bych tím mohla někoho i zabít. Na mé třetí oko se mi vypálil symbol draka.

Momentálně jsem nebyla schopna pochopit co se děje. Šla jsem si tedy pro radu k lidem, kteří mi v tu chvíli mohli nezaujatě říct, o co jde. Zjistila jsem, že se ve mně aktivovalo něco jako vyšší level energie, která protéká páteří a sice dračí verze a také, že ten drak tu není proto, aby mě ovládal. Je zde proto, abych na něm vyletěla, až k nebesům. Ok, promluvila jsem si tedy s Drakem a jasně mu řekla proč tu je. Dračí síla se ve mně srovnala a uklidnila. V tu chvíli jsem i pochopila, proč jsem se tak silně třásla. Když vámi prochází nějaká síla, tak rozbíjí a drtí, to co brání jejímu protlačení ven. Jako, když si řeka razí cestu novým korytem, které si vybrala. V tomto případě si cestu ve mně ze základní čakry až k nebesům razil oheň.

Často jsem neměla ani ponětí o tom, že symboly, které vidím na mém třetím oku existují, ani co znamenají. Proto jsem byla nabádána mými duchovními průvodci k návštěvám knihkupectví. Tam mě přitáhla vždy ta správná kniha, která mi po rozevření na určité straně ukázala, že symbol, který jsem viděla skutečně existuje. Některé knihy, které doslova trčely z regálu jsem si koupila. Docela často se jednalo o takové, které popisovaly zasvěcení v Egyptě. V podstatě jsem je ani nečetla. Dalo by se říct, že jsem je prolistovala. Tato zasvěcení jsem si z velké části pamatovala, a tudíž jsem si četbou jen doplnila či potvrdila to, co jsem věděla. Vše mi pak do sebe zaklaplo jako puzzle.

Při jednom vnoření do mého minulého života v Egyptě jsem se ocitla někde v pyramidě. Všude v mém okolí se nacházely na zdech symboly. V tu chvíli jsem jim rozuměla a nahlas je četla. Jednoho jsem se dotkla dlaní a cítila, jak mnou v podobě energie projel a objevil se na mém třetím oku. Mezi dlaněmi se mi začala formovat velká světelná koule, ve které jsem dokázala číst. Čakrami nad hlavou do mě proudily informace. Byla jsem zasvěcena...

Na mých cestách mě často doprovázel Anup...

Jednoho zářijového večera roku 2012 jsem s Anubisem cestovala do podsvětí. Ocitla jsem se v Cheopsově pyramidě v sarkofágu. Věděla jsem, že jsem tam zavřená, a i kdybych se sebevíc snažila, tak víko nezvednu a ven se nedostanu. Zvláštní bylo, že jsem vůbec neměla strach. Najednou jsem viděla vše pohledem od stropu. Sebe v kamenném sarkofágu a Anubise stojícího v rohu místnosti. Během chvilky jsem byla opět uvnitř a vnímala, jak se propadá dno a já s ním. Má energie padala spirálovitě tmou směrem do podzemí. Stihla jsem si všimnout, že na stěnách toho víru jsou nápisy, symboly, písma. Dále už mám značné výpadky paměti. Pamatuji se akorát, že všude byla tma, u brány stáli strážci. Poté si vybavuje jen bytost sedící na trůně..

Nejspíš jsem navštívila jednu ze síní Amenti. Další, do které jsem vstoupila, byla síň, ve které se nacházely smaragdové desky. Zářila silným až téměř oslepujícím světlem. I tady byl uprostřed místnosti trůn a na něm seděl nějaký "Mistr". Za jeho zády bylo něco, co vypadalo jako regál vytesaný do skály plný výklenků, ve kterých se nacházely zeleně svítící desky. Vnímám, že má představivost nejspíše stvořila tento obraz. Jsou to energie a je jen na nás jakou formu jim dáme. Měla jsem možnost se na něco zeptat a já chtěla vědět jak překonat strach. Vytáhla jsem si nějakou zářivě zelenou tabulku a na ní bylo 3x napsáno Žij, žij, žij. Ano, život mě stále více a více učil odvaze. Byla jsem posílána do situací, do kterých bych dříve nešla. A já skočila! Cesta totiž vede právě tudy, kde máte největší strach.

Síně Amenti se nachází ve vyšších dimenzích, z jistého úhlu pohledu v nitru planety či v meziprostoru. Mezi portály vedoucí do síní patří např. Cheopsova pyramida či Sfinga...  "Pod naší Zemí" se nachází různé síně.

Navštívila jsem např. síň, kde jsem stála v symbolu ležící osmičky. Pozorovala jsem svůj odraz, který jsem viděla díky nastavenému zrcadlu, které se nacházelo v protějším kruhu. Všude okolo plápolaly malé fialové plamínky ohně. Nepamatuji se přesně, co jsem viděla, ale vím, že se mi ukazovaly nějaké mé strachy. Vytahovaly se ze mě a mizely v plamenech. 

K tomu, abych mohla cestovat do jiných dimenzí, a světů jsem samozřejmě potřebovala mít aktivovanou "Merkabu" /tu původní, ne pozdější zkreslenou verzi/, která mimo jiné slouží jako světelné či diamantové vozítko za účelem tohoto druhu cestování. Jenže jak jsem se o nic takového nikdy nezajímala, tak jsem neměla ani tušení, že něco takového existuje, ani jak vypadá či k čemu se používá.

Už ani nevím kdy, kde a jak se mi toto zasvěcení aktivovalo. V té době ke mně začalo chodit hodně symbolů posvátné geometrie a já vůbec nevěděla, co znamenají. Některé se točily kolem mě, jiné jsem viděla před sebou nebo na mém třetím oku. Protáčející se trojúhelníky mě zaujaly. Začala jsem hledat, co by mohly znamenat. Vzpomněla jsem si, že jsem někde něco podobného viděla. Napadlo mě, že by to mohl být nějaký pentagram či něco tak. Vyhledala jsem si tedy tento název v počítači, ale nebylo to to, co jsem hledala. Pak jsem si vzpomněla, že židé za války na sobě nosili nějakou hvězdu. Došlo mi, že to asi byla Davidova hvězda. I tento symbol jsem si vyhledala. Ano, ano to je ono. Počkat, ne úplně.

Toto bylo nějaké vícedimenzionální a točilo se to. Netrvalo dlouho a někde jsem našla symbol Merkaby. Jakmile jsem ho našla, tak ke mně začaly chodit i odpovědi o co jde a k čemu slouží. Tři body na trojúhelníku jsem vnímala jako otce, matku a dítě. Od otce vychází impulz-myšlenka k matce, která tvoří a přes dítě se to vše vrací zpět k otci. Dá se to pojmout různými způsoby. Také, že vše vychází ze světla k duchu a přes tělo či duši zpět do světla. Má to co do činění s Hermetismem a tím jak nahoře tak dole. Co se pohne na jednom místě se projeví a pohne na místě jiném. Propojené trojúhelníky vytváří spojení mužského s ženským, vně a uvnitř, nádech a výdech, příliv a odliv, pravá a levá. 

Není potřeba se zaměřovat na celý symbol, ale spíše jen na to, co vytváří uprostřed. Samozřejmě tento i jiné byly také zneužity. Nyní již není třeba se vracet k těmto starým symbolům, "cestovat" se dá i bez nich. ;-) 

Blížilo se léto 2012 a s ním i má vysněná dovolená na Mallorce. Super! Užívala jsem si sama sebe a své propojení s elementy. Ležela jsem na nádherné písečné pláži, vnímala slunce, které mi prohřívalo tvář, stejně tak jako vítr, který si pohrával s mými vlasy. Byla jsem plně v přítomnosti. Pocítila jsem obrovský vděk za všechny lidi, co mi přišli do cesty, za všechny situace, které mě učily, za život na této planetě. Začala jsem děkovat za vše, co mě v tu chvíli napadlo a zároveň jsem vnímala, jak se pláž začíná zaplňovat světelnými bytostmi. V tom se mi kousek nad mým fyzickým srdcem objevil diamant. Vnímala jsem jasně, že je to diamantové srdce a taky pocit probuzení. Tryskaly mi odsud světelné paprsky s diamantovými odlesky a zalívaly celé mé tělo světlem a pocitem nepopsatelné lásky a blaženosti.

V roce 2013 jsem se rozhodla strávit dovolenou opět na Mallorce, ale také ve vzdálenějším Mexiku. Zde v době aztéků, mayů...se nacházelo velké množství návštěvníků z kosmu, tak jako v Atlantidě. Ne všichni s námi měli čisté úmysly.

Nad Atlantidou se nacházel něco jako štít či deštník, který mimo jiné reguloval počasí. Atlanťané, tak měli velmi příjemné klima. To samé se podařilo zrealizovat nad "Mexickou civilizací", jenže tady to nebylo využíváno čistě. Tento štít řídili mimozemšťané, kteří se vydávali za Bohy deště, slunce, větru apod. Lidé jim přinášeli oběti, aby jim např. Bůh deště dal déšť a oni měli úrodu. 

Za téměř 14 dní jsem procestovala skoro celé Mexiko. Cítila jsem se báječně. Cestou domů jsem si v letadle užívala proudění energie, která proudila páteří.  

Vše co se v Mexiku ve mě nepozorovaně hnulo se projevilo až po mém návratu domů. Tři dny jsem téměř non-stop spala a mé fyzické tělo mě bolelo tak, že jsem se ho nemohla ani dotknout. Transformace byla v plném proudu. V krku jsem měla takový zánět, že jsem nemohla v noci spát. Celou noc mi po tváři stékaly slzy vytvořené bolestí a tak jsem trpěla velkou nespavostí. 

Podobnou bolest jsem zažila asi půl roku po této události. Také mě velmi bolelo mé fyzické tělo, ale tentokrát bez zjevné příčiny. Bolest se navíc stěhovala střídavě po celém těle a někdy byla až paralyzující. Vyslala jsem k Vesmíru: "Co se to děje?" a přišla mi odpověď, že se mi mění DNA. Ten den jsem si šla pro něco do zdravé výživy a do očí mi cvrnkl čaj na, kterém bylo napsáno DNA. Později jsem zjistila, že se nejednalo o čaj na DNA, ale o čaj, který léčí DNU. Každopádně pro mě to byla informace, kterou jsem v tu chvíli potřebovala.

Matrice znovuzrození a smrti

Symboly posvátné geometrie ke mně přicházely často. S úžasem jsem sledovala různé tvary, které byly většinou vícedimenzionální, protáčely se a měnily barvy. Někdy jsem se viděla uprostřed nějakého symbolu, jindy se mi ukázal na mém třetím oku a někdy se i tam všelijak protáčel a měnil. 

Psal se rok 2013 a já se přihlásila na seminář Matrice znovuzrození a smrti. 

Jakmile se blížil datum akce, tak se mi začaly ukazovat různé strachy. Měla jsem pocit, že tam umřu a domů se již nevrátím. Kráčela jsem po chodníku směrem k autobusové zastávce, táhla za sebou kufr a s lesklýma očima se loučila s domem a se vším okolo. Později mi došlo, že neumřu fyzicky, ale zemře hodně mých starých programů a domů se tak vlastně vrátí mé nové já. 

Začínali jsme nádhernou geometrií, ve které jsme se rodili na tento svět. Na podlaze, byl z krystalů poskládaný krásný obrazec, ve kterém jsme si prošli zážehem, pobytem v matčině lůně a narozením se do tohoto světa. Vnímala jsem, jak je má duše velká a lehká. Jakmile si vybrala tělo, tak do něj doslova žuchla z obrovského a nekonečného prostoru světla a lásky. Najednou jsem si připadala velmi nepohodlně a stísněně, jako bych byla napěchovaná v nějakém hodně malém obalu, ve kterém mi bylo těžko. Postupně jsem si na malý prostor zvykla a začala procházet vývojem.

Stejně tak jako ostatní jsem vnímala, jak splývám se všemi plazy, savci apod. Blížil se můj porod a já jsem se již moc chtěla narodit. Nacházela jsem se teprve někde mezi sedmým a osmým měsícem, ale moc jsem toužila potom jít již na tento svět. Nevím, kde jsem k tomu vlastně přišla, ale dřív jsem měla pocit, že jsem se narodit nechtěla. Nu a v této fázi jsem si uvědomila, že všechno je jinak. Já chtěla a moc. Radostí jsem poskakovala a natahovala se směrem ven na svět. Bylo mi jedno, že je to ještě brzo. Zářila jsem jako sluníčko a věděla, že to zvládnu, že už prostě jdu a hotovo. V tuto chvíli jsem si i uvědomila, jak moc jsem na tento život čekala. Několik minulých životů jsem navyšovala vibrace, abych nyní projevila zcela svůj potenciál. S radostí jsem doslova vylétla z matčina lůna ven. Má energie se jako první spojila s energií mého otce. Když se naše energie dotkly, tak jsem celá vibrovala a cítila velkou lásku. To samé jsem po tomto zážitku zacítila i při spojení s matčinou energií.

Cítila jsem se šťastná, že jsem zde...

Procházeli jsme různými symboly posvátných geometrií a já si uvědomovala, že vše je jinak než jsem si myslela. Když potkáte nějakého léčitele, tak první, co se od něj dozvíte je, že se nemáte rádi. Hm, tak teda asi nemám. Je pak docela velkým překvapením, když zjistíte, že to tak není. To co vám tito lidé totiž říkají, patří ve skutečnosti jim. Když jsem se dívala na tuto geometrii, tak první, co mi prolétlo hlavou, bylo, že mě to tam úplně rozseká, protože já se přeci nemám ráda. Jakmile jsem vstoupila do krystalů, tak jsem najednou zjistila, že mě zalívá nádherný hřejivý pocit. Plně jsem si uvědomovala, že se ráda mám. Tyto pocity naprostého překvapení jsem zažívala ve více symbolech.

Když jsme měli jít do mužské geometrie a jít blízko k mužům, kteří měli stát jako sloupy ve svém středu a nevšímat si žen, které kolem nich poskakují, tak jsem si myslela, že na to nemám jít tak blízko k nim. Chvíli jsem kroužila kolem a pak jsem si řekla, že půjdu přesně za těmi muži, za kterými bych normálně nešla a obejmu je. Poté někteří povídali své zážitky. Jedna žena řekla, že se vůbec neodvážila vstoupit do kruhu mezi muže. V tu chvíli, ke mně přišla zpráva: "Vidíš, to je žena, která se bojí mužů, ne Ty." Byla jsem z toho v úžasu.

Následovala ženská geometrie poskládaná z krystalů do nádherné růže. Uvnitř měly stát ženy a být mužům otevřené a dávající. Pomyslela jsem si a jéjej, tak to nedám. Jsem mužům uzavřená a oni to poznají. Přistoupil ke mně muž... Zcela jsem se orosila s pocitem, že to stoprocentně pozná. Čekalo mě další příjemné překvapení, když jsem si všimla, že se dívá do mých očí a s rukou na srdci se přede mnou sklání a u toho říká: "Wow - děkuji." Hm, tak i tady je to jinak? Je! Další muži kolem mě kroužili a jeden se zastavil přímo před mýma očima a upřeně se do nich zadíval. Napadlo mě, tak toto nedám, nedokážu se dlouho dívat někomu do očí. A v tom to přišlo. Ponořila jsem se hluboko a najednou nevnímala okolí, čas, hudbu. Vnímala jsem jen jeho duši a posílala mu lásku a nevinnost. Vše okolo jakoby přestalo existovat a já si najednou uvědomila, že nehraje hudba. Mrkla jsem okolo a zjistila, že už tam stojíme jen my dva a to asi hodně dlouho.

Prošla jsem si nejen těmito geometriemi, ale i celým dětstvím, dospíváním a blížila se k symbolu jin- jang a lotosu. 

V prvně zmíněném jsem vnímala mou dokonalou celistvost. Energie proudila mýma nohama ze Země a také mou hlavou ze Zdroje. Obě energie se potkaly v mém srdci a vytvořily něco jako zážeh. Explozi prvotní jiskry, kdy vzniká Vesmír. V tom, jak jsem se dívala na vznik galaxií, ke mně přišlo: "Jsi celistvá, běž!" Byl to nádherný pocit. Už zbývalo projít poslední a zároveň tou nejkrásnější geometrií, kterou tvořil nádherný lotos. Před ním byl kruh, který byl takovou přípravnou na vstup do jeho středu. Vedle něj se nacházely dva menší kruhy, ve kterých stáli strážci. Tento symbol nás dostával do stejných pocitů, které mají lidé, když opouštějí své fyzické tělo a tuto planetu. Světelný tunel, který vidí je ve skutečnosti mnohobarevný zářící lotos, který prochází několika dimenzemi. Uvnitř této geometrie jsem se viděla, jak sedím na zlatém trůnu, a za mnou stojí dva strážci. Opět jsem pocítila celistvost a slyšela : "Běž!" 

V geometriích se toho hodně čistilo. Změny procházely všemi těly. V noci mi obvykle byla velká zima a měla jsem bolesti v ledvinách a kloubech. Třásla jsem se zimou i přesto, že jsem byla celá zakuklená až po hlavu v kvalitním spacáku. V jednu chvíli mě to silně vtáhlo někam jinak. Slyšela jsem velmi zřetelně zvonění starého klasického telefonu a hlas mojí již zesnulé mamky, který přicházel z jiné dimenze a přesto byl velmi jasný. Zněl: "Žiju a miluji Tě." Ve stejný okamžik jsem ucítila silnou bolest v zádech. Jako by mně tam někdo zapíchl vidle. Procitla jsem a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, kde vůbec jsem. Změny se děly ještě nějakou dobu po příjezdu domů. Dříve jsem si neustále říkala, že se duchovnu věnovat nechci, že jsem to nikdy nechtěla a ať si to dělá někdo, kdo potom touží. Po návratu jsem si uvědomila, že jsem to byla já, kdo to chtěl, jen jsem na to zapomněla.

Posvátná geometrie - DNA

Hned po této geometrii mě zaujala další s názvem Dna - Božský kód člověka. V roce 2014 jsem se tedy přihlásila i zde. První den nás čekala nádherná čakrová geometrie. Vypadala jako dvě spirály, které ležely naproti sobě. Těmi jsme procházeli a vždy se zastavili na určitém bodě, který představoval nějakou čakru. V tu chvíli jsme toto místo čistili. V každé čakře jsem cítila obrovskou sílu.

Další den následovala geometrie na DNA. V prvním kruhu jsme přijímali minulost a předky, v druhém z toho čerpali a šli dál. Poté následoval božský most, ve kterém jsme se blížili ke galaktické DNA. Tyto geometrie uzavíral symbol, který představoval šipku. Vše to přijímám, zaměřuji a jdu. Jakmile jsem procházela galaktickou a božskou DNA, tak jsem se cítila nádherně. Podobně jako v geometrii lotosu v Matrici znovuzrození a smrti. Viděla jsem se jako Sešet, kterou jsem byla v Egyptě. V jedné ruce jsem držela hůl a v druhé Ankh. Nad hlavou jsem měla sedmicípou hvězdu. Byla jsem první ženská strážkyně záznamů a zapisovatelka. Chtěla jsem tenkrát napsat vše, tak jak jsem to vnímala, ale byla jsem zavražděna. Historie byla napsána jinak, než se tehdy událo.

Ono, ani není důležité, jak to tenkrát bylo. Události každý vidí ze svého úhlu pohledu a těch úhlů je více. Vnímejte, to co čtete svým srdcem a neberte vše, že to tak je a jinak to být nemůže. I ten člověk, který něco vidí jasně, to může za pár let vidět také jasně, ale úplně jinak. Jakmile se navyšuje vědomí, tak různé situace najednou vidíte jinak než dříve. Soustřeďte se na to, jací jsou lidé teď a ne jací byli tenkrát. Každou vteřinou měníme různé reality.

Stála jsem v symbolu a uvědomovala si svou egyptskou podstatu, když v tom se přede mnou ukázala velmi vysoká bytost. Byl to můj věrný průvodce Anubis. Vnímala jsem jeho nádhernou světelnou duši, která byla schovaná za něčím, co se podobalo skafandru kosmonauta. Jeho ochranný oblek se mohl rozložit směrem do stran. Zmenšil se, poklekl přede mnou a já jsem se mu najednou dívala do jeho velkých jasných očí. Ponořila jsem se hluboko do nich. Byla jsem jím a on mnou. Obraz Sešet se začal měnit v obraz atlantské ženy, která držela v každé ruce jednu křišťálovou lebku. Tenkrát jsem s lebkami spolupracovala a po zkáze Atlantidy dvě schovala. Vnímala jsem, jak energie mezi nimi v mých dlaních koluje a vytváří kolem mě zářící pole energie, které vchází do mé aury. Pod mýma nohama se začal formovat velký létající talíř Síria. Byl tak obrovský, že ani nešlo vidět na jeho konec.

Maltské ostrovy + Kypr

Blížilo se léto a s ním období dovolených. Vždy mě přitáhne nějaké místo, kde jsem někdy žila a jedu si tam tento život pročistit nebo zde načerpat informace, sílu a moudrost, kterou mám s tímto místem spojenou. Oslovila mě nabídka s výlety po ostrovech Gozo a Comino. Maltské ostrovy mě nadchly hned po příjezdu. Dýchala z nich nádherná, čistá, starodávná a doslova mimozemská energie.

Letadlo s naší ženskou skupinkou přistálo na letišti, kde na nás čekal pan řidič, jehož úkolem bylo dopravit nás do přístavu. Zde jsme čekaly na poslední dnešní loď, která měla doplout na místo našeho pobytu, a sice na ostrov Comino. Na Maltě už byla tma, zima a docela větrno a tak jsme si tu naši kocábku již velmi přály zahlédnout někde na obzoru. Široko daleko byla jen hustá tma a nic víc. Zjistily jsme, že nás řidič vysadil v jiném přístavu, než měl. Již při příjezdu na Maltu bylo cítit, že tento pobyt bude velkou čistkou na různé strachy, které máme.

Byl již pokročilý večer a loď, která nás měla odvést byla poslední lodí plující na náš ostrov. Po pár telefonátech se podařilo zajistit odvoz na Comino. Blížila se k nám nějaká malá loďka a nám přišlo docela vtipné, že bychom se na ni vlezly a to i se zavazadly. Každá žena měla kufr, příruční zavazadlo a navíc také několikakilový balík s balenou vodou, který jsme obdržely při příjezdu. I tak jsem naskákaly do loďky i se zavazadly jako laňky. Úsměv začal některým tuhnout jen, co se plavidlo odrazilo od mola.

Moře bylo rozbouřené, všude silný vítr, vlny a tma. Naše kocábka na tyto přírodní živly a vlivy reagovala docela logicky. Kývala se ze strany na stranu tak, že místy vypadala, že se převrhne. Naše kufry se začaly sunout směrem do moře a tak jsme si je raději chytly a poctivě a pevně držely. Některé ženy hrály všemi barvami a nevypadaly, že by si tuto jízdu zrovna užívaly. Seděla jsem venku na lavičce v blízkosti vln a vychutnávala si, že se loďka houpe i to, že mě sem tam omyje slaná mořská voda a ovane silný vítr. Vnímala jsem spojení lodi se životem a přírodními živly. Kdyby jela pořád rovně a klidně, tak by to byla časem nuda a ani bychom nepostřehli, že vlastně žijeme. Tak, když se loďka sem tam nakloní, tak je změna a my cítíme život. Mořská vlna, která nás smočí, smyje to, co již nepotřebujeme stejně tak jako vítr, který odvane vše staré, aby do našeho života mohly proudit nové výzvy a informace. Můžeme tak vše procítit doslova na vlastní kůži. Užívat si vodu, vítr a vše ostatní, co se dotýká naší pokožky. Je nádherné, že to vše můžeme cítit a vnímat. Pocítila jsem za to vše vděčnost a děkovala vodě a větru, že mě tak krásně očišťují, stejně tak jako moři a loďce, že se houpeme a prociťujeme život.

Po první noci v hotelu jsme se vydaly na cestu po ostrově. Na kopci u krásné pevnosti s výhledem ze skal na moře nás vítala z kamenů sestavená překrásná posvátná geometrie. Byla postavena na místě, kde v dávných dobách stál kostel. Rozestavily jsme se kolem kamenů do kruhu a postupně chodily dovnitř, abychom se představily bytostem ostrova. Chrám jsem viděla svým třetím okem. Byl nádherný... Vypadal podobně jako Sagrada Familia. Měl vysoké úzké věžičky s okýnky. Jeho brána směřovala přímo k moři a slunci. V našem kruhu jsem vnímala i architekta či někoho kdo měl hodně společného s touto stavbou. Tato žena byla tenkrát mužem - stavitelem. Seznámení s ostrovem tímto způsobem bylo pro mě silným zážitkem.

Stejně tak jako návštěva bývalého chrámu, který se nacházel z velké části pod zemí. V dnešní době vypadal jako díra v zemi s pár kameny zde i okolo stavby na povrchu. Vnímala jsem, že jsem zde žila a bylo to pro mě velmi silné místo. Uvnitř byly kupolovité místnosti a tajné chodby. Tento chrám byl silně propojený s jinými dimenzemi a Lemurií. Tehdejší kněžky to věděly a skrz tento portál se s jinými částmi vesmíru spojovaly. Někde uvnitř tohoto chrámu či nějakého, se kterým byl ve spojení stála kamenná mísa s křišťálovou koulí vznášející se ve světle. Čas tu pro mě přestal existovat.

Těmito silnými místy jsou ostrovy Gozo a Comino doslova protkány. Některá místa vypadají jako by zde ani nepatřila. Uprostřed nám známé krajiny se najednou vyjeví něco co vypadá jako z jiného světa. Ocitly jsme se např. na místě, kde byly rýhy v kamenech vedoucí směrem do moře. Bylo jasné, že to byly přistávací dráhy mimozemské civilizace. Všude to vypadalo tajemně a záhadně.

Uprostřed moře stál velký kámen, skrz, který tehdejší vyspělá civilizace přešla do jiné dimenze. Vibrace tehdejších obyvatel byly tak vysoké, že se ony bytosti mohly rozložit a přejít jinam, když se tak rozhodly. Pláž v okolí byla také velmi zajímavá, plná čistých, ohlazených balvanů. Taková se jen tak nevidí. Nu a v blízkosti tohoto přechodového kamene stály na pláži dva kameny vedle sebe, které vypadaly jako brána. Zavřela jsem oči a jednoho z nich se dotkla. K mému velkému překvapení se kámen odhmotnil. Najednou jsem vnímala, že mám v něm celou paži a, že, když udělám krok vpřed, tak zmizím. Ruku jsem tedy vytáhla a v duchu si řekla: "Ještě ne, ještě tu mám nějaké úkoly". Tyto kameny byly silným portálem do jiných světů. Jakmile jsme jimi prošly, tak jsme se vyšplhaly po docela náročném terénu na kopec, kde nás opět čekala nádherná z kamenů postavená posvátná geometrie. Taková, která stojí na více silových místech po celém světě.

Celý ostrov jakoby se vznášel. Na hodně místech jsou velmi vysoké skály. Na jednom takovém místě jsme si vyzkoušely tzv. šamanský skok. Kolem srdeční oblasti jsme shromáždily vše, čeho se chceme nyní zbavit. Poté jsme se rozeběhly k vysokým skalám, lehly si na ně a vše pustily do moře. Některé ženy to hodně táhlo směrem ze skal dolů. Já jsem také cítila, jak ležím na kamenném podkladu a posouvám se směrem do moře. Vnímala jsem přede mnou magnet, který mě tam táhl. Zároveň jsem, ale cítila druhý magnet pod svým tělem, který mě držel pevně na skále. V tu chvíli jsem viděla svým třetím okem, jak ze mě vyskakují tmavé stíny v podobě černých panáčků. Cítila jsem se lehká a svobodná jako orel letící nad skálami a mořem.

Skály byly všude a tak jsme si jeden den udělaly výlet lodí kolem nich s tím, že loďka zajížděla alespoň částečně i do malých jeskyní, které se ve skalách tvořily. U jedné takové naše plavidlo zastavilo a ženy se mohly koupat. Holky se začaly svlékat a skákat do moře. Pozorovala jsem je a jejich různé postavy. V tom mě zalil silný pocit, jak jsou všechny krásné, jak jsme všichni krásní. Ať vypadáme tak či onak, všichni jsme jedineční, dokonalí, překrásní.

Před námi už se rýsoval další výlet, a sice na místo, kde se kdysi v dávných dobách tyčily chrámy zasvěcené elementům. Zbyly po nich už jen kameny, ale jejich síla byla úchvatná. Nejvíce mě zaujal chrám zasvěcený ohni, ve kterém jsem tenkrát žila. Byl celý prostoupený spirálou a ohněm. Jeho obyvatelé měly tento symbol buď na korunce, na přívěsku, žezlu či jinde. Tehdejší vládkyně tohoto chrámu mně toto žezlo a vládu předávala, když umírala, abych pokračovala v jejím duchu a tradici. Tato oblast byla zvláštní. Každý chrám se nacházel na místě, které s ním rezonovalo, a tudíž každá část této krajiny vypadala jinak a opět jako z jiného světa. Bylo tu i zajímavé místo, které bylo kdysi dávno zalito mořem a, po kterém zbyl písek a vykotlané díry a vlny ve skalách. Nad tímto místem se kdysi tyčil chrám větru. Zde jsem vnímala také svou přítomnost. Tento chrám měl v sobě cosi tajemného, byl velmi vysoký a směřoval také k moři a slunci. Někteří jeho obyvatelé nosili vlající šaty, vysoké korunky na hlavě a v rukou opět drželi žezlo.

Na tomto transformačním pobytu jsme navštívily také kostel stojící na základech mnohem staršího chrámu. Jeho vchod až k oltáři byl vydlážděn symboly posvátné geometrie, které se nacházely i po stranách u menších oltářů. Procházely jsme těmito symboly, až na místo kde byl starší oltář a energie původního chrámu. Stát v těchto symbolech na místě, kterým procházel světelný sloup byl neskutečný zážitek. Když jsem stála v jednom symbolu, tak pro mě kostel i s lidmi kolem přestal existovat. Vnímala jsem, jak stojím v silně zářícím panelu světla, který vedl daleko nad i pod mou osobou. Čas v tuto chvíli neexistoval a já vnímala jen tu silnou záři světla. Něco mě pak vrátilo zpět, kde opět chrám fyzicky stál.

U některých žen se mi ukazovalo, kým byly. Nádherný pohled byl na překrásnou ženu v tmavě modrých šatech, korunkou na hlavě a tyčí ve tvaru trojzubce. Stála na přídi lodi a dívala se na moře. Připadala mi jako královna všech moří a zároveň nádherná Atlantská velekněžka. Sebe jsem párkrát zahlédla ve světle růžových sem tam pozlacených šatech s korunkou a žezlem. Vnímala jsem, že je to krásná Afrodita. Do té doby jsem o ní neměla moc informací. Jediné, co se mi vybavilo, že je to bohyně krásy. V tu chvíli jsem to svým mozkem zavrhla, s tím, že jako bohyni krásy bych si představovala jinou adeptku. Třeba tu přenádhernou ženu na přídi lodi.

Po návratu z tohoto krásného a duši obohacujícího pobytu ke mně začalo proudit velké množství vizí, informací, moudrostí a nabídek. Nestíhala jsem to vše zpracovávat a potřebovala ještě jedno volno u mého milovaného moře. Aniž bych v tu chvíli věděla proč, přišlo ke mně, ať letím na Kypr. Tato nabídka mi přišla velmi lákavá. Obsahovala totiž vše, co miluji. Krásné písečné pláže, průzračné moře s pozvolným vstupem, teplo, sluníčko, bazény a krásný hotel s výborným jídlem.

Po návratu z Maltských ostrovů ke mně přišlo několik zajímavých nabídek včetně psaní do časopisu. Článek se povedl, dostala jsem prostor hned na čtyřech stránkách obohacených o krásné obrázky. Velmi mě zaujal nádherný obraz Poseidona u mého povídání o Atlantidě. Ano, s Poseidonem spolupracuji, na svých kurzech vedu lidi k hlavnímu krystalu Atlantidy, který se nachází právě v Poseidonově chrámu.

Nu a co se stane, když vejdu do hotelu na Kypru? Přímo v hlavní hale se ze zdi na mě dívá namalovaný Poseidonem i s lodičkami. V tu chvíli mi ještě souvislosti nedocházely.

Hned první den nám paní delegátka povídala o ostrově a možnostech výletů. Zaujalo mě, že kousek od hotelu máme areál se zbytky nádherných chrámů jménem Salamina. Cesta k tomuto místu vedla přímo po písečné pláži a tak jsme se s kamarádkou vydaly na cestu. Asi v půlce cesty se k nám přidal bílý pes, který nás doprovodil až do areálu, kde s námi chvíli zůstal. Nádherné silné místo ve mně aktivovalo vzpomínky. Nebylo pochyb - žila jsem zde.

Vše bylo relativně v pohodě, až jednou večer jsem ulehla ke spánku a ráno již nemohla vstát z postele. Nastal silný očistný proces, při kterém docházelo k prudkým bolestem v těle. Ten den jsem se sice těžce, ale tak nějak pohybovala. Večer jsem se ovšem již nemohla udržet na nohách. Tělo vypovídalo službu. Když jsem ulehla, tak jsem zjistila, že se bolestí nemohu pohnout ani o centimetr. Bolest se šířila od ledvin do nohou a jela páteří do krku, kde vytvářela pálivou ohnivou kouli a sem tam se prolétla i hlavou. V tu chvíli mi bylo nad slunce jasné, že se bolestí neudržím na nohou a nebyla si schopná představit cestu do letadla jinak než na nosítkách. Šla jsem do sebe, vše přijímala, za bolest děkovala a hodně si toho uvědomovala. Na druhý den se můj stav zlepšil a já se šla léčit do moře. Díky ostrovu, moři a jeho strážcům jsem mohla vše pustit rychleji než kdekoli jinde. Plavala jsem několikrát denně k velkému kameni nacházejícím se v moři. Na něj jsem ulehala, vnímala, jak mě hřeje a léčí, stejně tak jako moře, vítr, slunce a místní bytosti. Vše jsem pouštěla a děkovala.

Po návratu domů jsem zjistila, že na Kypru se z mořské pěny zrodila Afrodita. Začalo mi do sebe zapadat, proč mi nějací jasnovidci říkali o mém zrození z mořské pěny a proč tolik miluji moře. Zapadal mi nyní i do všeho všudypřítomný Poseidon, který byl manželem Afrodity. 

Čakry

Jak už jsem dříve psala, tak jsem se nikdy nějak výrazně nezajímala o minulé životy, duchovno, čakry, auru a jiné. Měla jsem jen informaci, že čakry existují a je jich sedm.

Jednoho dne roku 2012 jsem během jízdy autobusem sledovala okolní krajinu. Najednou jsem pozorovala samu sebe odněkud z výšky a stoupala stále výš. Sledovala jsem vše z atmosféry, poté z vesmíru, z mléčné dráhy, z galaxie, z jiných galaxií a dále, až jsem najednou viděla velké množství koulí a v tu chvíli si uvědomila, že jsou to různé vesmíry. Vnímala jsem, že mám více jak sedm čaker, že je více dimenzí a také velké množství vesmírů. Do té doby jsem o ničem takovém neměla ani tušení. Šla jsem ještě dál a viděla, že toto velké množství koulí se nachází v jedné velké obrovské, která září oslepujícím světlem. Tato koule je nejen plná světla, ale také bezpodmínečné lásky. V tu chvíli mi došlo, že se dívám na Zdroj, čili na zdrojovou energii, která v sobě obsahuje velké množství vesmírů. Čaker jsem u sebe v tento okamžik vnímala třináct. Dvanáct klasických a třináctou, která to vše dává dohromady a obsahuje v sobě všechny předchozí. 

Začínám chápat spojení této zářící koule se Sluncem. Slunce jsou malé kousíčky - odštěpky této zdrojové koule. Pokud se napojíme na Slunce, napojíme se i na Zdroj, chcete-li Boha. Je to živá energie, srdce naší sluneční soustavy, které nás propojuje se srdcem naší galaxie, našeho vesmíru, jinými vesmíry a Zdrojem, celkem, Jednotou všeho. Slunce je spojeno s naším srdcem. Pokud jste zcela ve svém srdci, tak jste v Bohu - jste Bohem, Tvůrcem. Egyptská Božstva si toho byla vědoma. Proto se často tamní Bohové zobrazovali s malým sluncem nad hlavou. Znázorňuje to jejich napojení srdcem, přes korunní čakru na slunce a tedy Zdroj - Boha.

Dříve jsem vnímala tuto obrovskou zlatou kouli nad svou hlavou a to, jak jsem na ni napojena. Byla čím dál blíž, až vstoupila do mé hlavy. Tato zářící zdrojová koule v hlavě, pak vytváří světlo i kolem ní. Vzniká tzv. svatozář, kterou můžeme vidět u andělů či svatých mistrů. Svatozář se mi později na jednom čakrovém workshopu ukázala ještě i v jiném světle. Viděla jsem, jak mou hlavou prochází roh jednorožce, a sice protíná oblast třetího oka a místo v zadní části krku. Tam se nachází čakra, která, když je plně otevřená způsobuje napojení na akašské záznamy, minulé životy, naše předky atd. Je to také místo, kde má většina lidí mimozemské implantáty, které zabraňují tomuto napojení a lidé spí.

Tuto čakru mám propojenu s třetím okem, a tudíž mám schopnost toto vše vidět. Zářící zlato-bílý roh jednorožce prochází těmito čakrami a trčí ven z hlavy. Později při jednom óm healingu jsem vnímala ještě více. Má hlava byla doslova prošpikována těmito rohy na několika místech. Spojovaly se důležité čakry v oblasti hlavy a vytvářely kruhovou zářící energii, která také tvořila silnou svatozář, kterou známe z kreseb svatých. Když se na tuto záři více zadívám, tak nevidím kruh, ale spirálu, která se rozšiřuje směrem vzhůru k vesmíru. Plně otevírá korunní čakru.

Uvědomila jsem si, že ten kdo navrhl Sochu Svobody moc dobře věděl, co dělá. Oficiálně nám bylo předloženo, že její čelenka se sedmi paprsky znamená svobodu přes sedm moří a kontinentů, ale když se na tu čelenku zaměříte a protáhnete její paprsky skrz hlavu, tak dostanete právě tu svatozář, kterou prošpikování této oblasti rohy jednorožců vytváří. A ano znamená to svobodu. Navíc ještě tato socha nese pochodeň světla, kterou nabízí světu. Roh, který jednorožcům vychází z jejich třetího oka je symbolem osvícení. Tyto bytosti vibrují Kristovskou energií a mají velmi vysoké vibrace.

Po zážitku s třinácti čakrami mi později přišel ještě silnější prožitek, při kterém jsem si uvědomila, že čaker je daleko více. Při jednom vhledu jsem se viděla, jak levituji v meditačním sedu vysoko v horách Himalájí. Zcela zřetelně jsem naproti sobě viděla dalšího levitujícího muže, kterého velmi dobře znám z dřívějších inkarnací. Chvíli jsme si telepaticky povídali a poté jsem uviděla zářící rozšiřující se spirálu nad i pod svým tělem se středem v srdci. V tom v těchto světelných trychtýřích začalo směrem nad i pod mým tělem naskakovat velké množství čaker. Bylo jich tak moc, že se nedaly ani spočítat. Uvědomila jsem si, že pokud se nacházíme ve více dimenzích a máme tzv. multi-dimenzionální tělo, tak je jejich počet nejspíš roven nekonečnu. Vnímala jsem, že mi mimo jiné září i dlaně a, že i zde jsou čakry.

Přátelé, v dnešní době bych mnohé napsala jinak, ale nechávám to tu pro inspiraci. Jak se měním, tak se mění vše a tuto "knihu" jsem už asi 20 x přepsala. :-) 

Tak se případně inspirujte, ale nehltejte každé slovo.

Ivona Antalii

www.kliceksrdci.cz